Milí čtenáři, jak jste poznali, máme novou podobu mého soukromého webu – blogu, kterou mi pomohl udělat můj dobrý kamarád, který se jmenuje Lukáš, kterému moc děkuji. Doufám, že se Vám tato podoba bude líbit.
Další informace o mně
+24Našel jsem krásný příběh, který semnou zamával… Příběh, který stojí za to si přečíst… Tak rádi druhé odsuzujeme a tak rádi druhé škatulkujeme, i když neznáme jeho situaci. Jazyk dokáže být hodně nebezpeční, neboť dokáže hodně zranit…
+30Milí přátelé, berte tento článek jako můj názor na dění dnešních dnů.
+20
Začal svoje vystoupení. Zamával zelenou stokorunovou bankovkou: „Kdo chce tuto bankovku?“ ptal se. Zvedlo se několik rukou. On však poznamenal: „Než vám ji dám, musím provést ještě jednu věc.“ Zuřivě bankovku pokrčil. Pak řekl: „Chce ji ještě někdo?“ Ruce se znovu zvedly. „A co když udělám toto?“ Mrštil bankovkou o zeď, a když dopadla, začal po ní dupat. Znovu ji ukázal divákům. Byla špinavá a poničená. „Chce tady ještě někdo tuto bankovku?“ Jako vždy, ruce se zvedly. I když byla bankovka hodně zničená, neztratila nic ze své hodnoty.
Náš vztah k Církvi je podobný jako vztah posluchačů k bankovce. Pro mnohé je Církev problém. Má špatnou reklamu. Je stále starší a seznam jejích hříchů stále delší. V Církvi jsou světci i kariéristé, lidé milí i ničemové, mučedníci i násilníci, lidé ochotní pro druhé dát život i nenasytní prospěcháři. Jsou tak dobře maskovaní, že je často těžké rozeznat jedny od druhých. Lidé, kteří Církev tvoří, jsou ze stejného masa a kostí jako všichni ostatní. Někdy dělají chyby. Často nejsou upřímní. Možná jsou jen průměrnými hráči, ale jejich hudba je jedinečná. Proto lidé rádi přijímají Ježíše, zato „přítelem Církve“ mohou být jen s tisícem výhrad. Církev Ježíše Krista však nikdy neztrácí svou hodnotu. Naopak, stále zuřivější rány protivníků dosahují jen toho, že zůstává bdělá a zbavuje se po staletí se hromadících nánosů a nečistot. Jeden novinář se vtíravým tónem zeptal Matky Terezy: „Co by se v Církvi mělo změnit?“ Světice s úsměvem odpověděla: „Já a vy.“
Brunna Ferrery: Deset slov o víře
+20Doufám, že se na mně nebudou z časopisu Milujte se zlobit, ale tenhle příběh se mi moc líbil a tak se chci také podělit.
Slyšel jsem vyprávět zajímavý příběh pro zamyšlení: Horolezce, který se vydal sám zdolat strmý vrchol, zastihla uprostřed sestupu silná sněhová bouře. Viditelnost se snížila na minimum a téměř mu znemožnila jakýkoliv postup. Bouře neustávala. Snesla se noc. Najednou mu sklouzla noha a již se řítí přes převis do hloubky…
Pak ucítil silné trhnutí, jisticí lano se napjalo, zapružilo. Zůstal viset v prostoru. Cítil silnou bolest. Nic neviděl, všude kolem tma a oslepující vánice. „Pane Bože, prosím tě, pomoz mi; Pane Bože, prosím tě, pomoz…,“ opakoval v duchu stále znovu a znovu. Lano, na kterém visel, se s ním houpalo sem a tam uprostřed temnoty. Vtom uslyšel Boží hlas: „Věříš mi?“ „Pane Bože, věřím, jen mi, prosím, pomoz!“ „Dobře! Tak přeřízni to lano!“ Horolezec se chytil lana ještě křečovitěji. Ráno, když vyšlo slunce a sněhová bouře utichla, našli záchranáři bezvládné zmrzlé tělo visící na laně z převisu. Viselo dva metry nad zemí, nad hlubokou závějí…
Je to „jen takový příběh pro zamyšlení“, který se nikdy nestal… Opravdu se ale nestal? Neopakuje se něco podobného v různých obměnách poměrně často? A já se křečovitě držím těch pomyslných lan, o kterých si myslím, že mi dávají alespoň nějakou jistotu. Ve skutečnosti mi ale nedávají vůbec nic. Bůh mi opakuje: „Věř mi! Pusť se, přeřízni to…“ A já mám strach se pustit, a tak se držím a držím… Ten příběh je daleko skutečnější, než by se na první pohled zdálo.
P. Pavel Zahradníček
34 číslo časopis Milujte se!
Myslím, že stálo za to si příběh od otce Zahradníčka přečíst… Co myslíš Ty?
+18Dostal se mi do rukou jedno kázaní, které v roce 1990 na poutním místě Francie v Lurdech přednesl otec Joachim Kardinál Meissner. Kázaní , které mně velice povzbudilo v modlitbě růžence. Rozhodl jsem se Vám celé znění tohoto kázání zde dát, třeba Vás osloví, stejně tak jako oslovilo mně.
+26Jak již název článku napovídá, že se budeme bavit o počasí… Ne, nebojte se, to určitě ne, ale rád bych se zamyslel nad tím, jak se nám stále něco nelíbí… v zimě reptáme, že je veliká zima a že je moc sněhu a v létě, je moc veliké horko… Neustále si nám něco nelíbí a my lidé si stále na něco stěžujeme a není nám nic vhod. Pokud budeme k sobě malinko upřímní, tak to zná každý z nás a každý na něco už někdy reptal.
+26Ahoj deníčku,
pokaždé, když někdo v našem okolí, nebo v rodině zemře, tak se všechno zastaví a my začneme uvažovat. Smrt je důležitou součástí našeho života, ale jsme na tuto součást života připraveni?
Sám Deníčku víš, že nemůžeš být připraven nikdy. Rád bych Ti řekl, že jsem v tyto dny zažil něco takového. Naše rodina počítala s tím, že babičky život se chýlí ke konci. Celá rodina se s babičkou rozloučila. Ve čtvrtek 2.7 jsem babičku viděl naposledy a i přesto druhý den, když jsem ze svou maminkou jeli vyřizovat všechny záležitosti, tak to bylo hodně smutné a měl jsem hodně dost co dělat abych se nerozbrečel.
+24Konečně je tu první rozhovor milí přátelé, snad se bude líbit tak jako mě…