+1

  

Milí přátelé, nedávno se mi do rukou dostal příběh jednoho amerického vynálezce, který se jmenoval Thomas Alva Edison. Myslím, že i Vás tento příběh osloví, tak jako mě.

Jednoho dne přišel Thomas Alva Edison domů a řekl své matce: „Můj učitel mi dal tento vzkaz pro tebe.“ Oči jeho matky byli naplněné slzami, když nahlas četla dopis, který jí přinesl její syn.

„Váš syn je génius, tato škola je pro něj příliš malá a nemáme dobré učitele, kteří by ho učili, učte ho prosím sama. “

Takže máma Edisona se zapojila do vyučování svého syna.

O mnoho let později zemřela Edisonova matka a z Edisona se stal jeden z největších vynálezců století.  Jednoho dne se Edison doma díval na nějaké staré rodinné věci. Najednou uviděl papír v rámu kresby na stole. Vzal si ho a otevřel. Bylo tam napsáno na papíře: „Váš syn je psychicky nemocný a my si nemůžeme dovolit, aby chodil do naší školy.“

Edison plakal celé hodiny, poté si napsal do deníku: „Thomas Alva Edison byl duševně nemocné dítě, ale pro hrdinskou matku se stal géniem století. “

Jak úžasná byla reakce mámy?  Namísto toho, aby přečetla, co učitel v dopise skutečně napsala a aby se její syn necítil méně cenný, úplně otočila, co bylo na papíře napsané a vštípila svému synovi jistotu a bezpečí! Přinutila Edisona věřit, že je génius a věřila mu natolik, že s tímto ujištěním dospěl a zemřel.

Je úžasné, jakou moc mají slova povzbuzení, jak moc nám dávají ti, kteří nám věří a záleží jim na nás a tím nám dodávají sílu a pocit bezpečí…

Nevím jak Vás, ale po přečtění tohoto příběhu jsem si uvědomil, jak je tento příběh stále aktuální… Stačí slovíčko a člověk je poznamenán na hodně dlouho, jak v dobrém tak i ve zlém.

Proto si dávejme pozor co kde říkáme. Člověk má tu největší zbraň, která dokáže povzbudit a zranit, tou zbraní je náš jazyk.

Obrázek: prohlížeč Google

+1

  

Slavíme slavnost Matky Boží Panny Maria. Následující příběh, mě pokaždé naplní vděčností za Matku Boží, že jí znám, že mě vede za svým Synem.

+1

  

Před nějakou dobou, se ke mně dostal krásný příběh, který se mi tak zalíbil, že jsem se rozhodl Vám ho na konci tohoto roku dát na můj blog… Muže se nám zdát, že věta, která zazní níže, jako klišé, ale opravdu nás má Bůh  rád a již od stvoření světa s námi počítá.

Prosím, přijmi tuto zprávu, která je určena jmenovitě Tobě: „Bůh Tě mám rád…“

+20

  

Můj zpovědník mi poslal jeden úžasný dopis, který mě hodně oslovil, zvláště v těchto dnech kdy si více připomínáme Otcovo milosrdenství. Třeba Vás tento dopis od Boha osloví tak, jako mě.

+24

  

Našel jsem krásný příběh, který semnou zamával… Příběh, který stojí za to si přečíst… Tak rádi druhé odsuzujeme a tak rádi druhé škatulkujeme, i když neznáme jeho situaci. Jazyk dokáže být hodně nebezpeční, neboť dokáže hodně zranit…

+20

  

Začal svoje vystoupení. Zamával zelenou stokorunovou bankovkou: „Kdo chce tuto bankovku?“ ptal se. Zvedlo se několik rukou. On však poznamenal: „Než vám ji dám, musím provést ještě jednu věc.“ Zuřivě bankovku pokrčil. Pak řekl: „Chce ji ještě někdo?“ Ruce se znovu zvedly. „A co když udělám toto?“ Mrštil bankovkou o  zeď, a  když dopadla, začal po ní dupat. Znovu ji ukázal divákům. Byla špinavá a poničená. „Chce tady ještě někdo tuto bankovku?“ Jako vždy, ruce se zvedly. I  když byla bankovka hodně zničená, neztratila nic ze své hodnoty.

 Náš vztah k Církvi je podobný jako vztah posluchačů k bankovce. Pro mnohé je Církev problém. Má špatnou reklamu. Je stále starší a seznam jejích hříchů stále delší. V  Církvi jsou světci i  kariéristé, lidé milí i  ničemové, mučedníci i  násilníci, lidé ochotní pro druhé dát život i  nenasytní prospěcháři. Jsou tak dobře maskovaní, že je často těžké rozeznat jedny od  druhých. Lidé, kteří Církev tvoří, jsou ze stejného masa a kostí jako všichni ostatní. Někdy dělají chyby. Často nejsou upřímní. Možná jsou jen průměrnými hráči, ale jejich hudba je jedinečná. Proto lidé rádi přijímají Ježíše, zato „přítelem Církve“ mohou být jen s tisícem výhrad. Církev Ježíše Krista však nikdy neztrácí svou hodnotu. Naopak, stále zuřivější rány protivníků dosahují jen toho, že zůstává bdělá a zbavuje se po staletí se hromadících nánosů a nečistot. Jeden novinář se vtíravým tónem zeptal Matky Terezy: „Co by se v  Církvi mělo změnit?“ Světice s  úsměvem odpověděla: „Já a vy.“

Brunna Ferrery:  Deset slov o víře

+20

  

Doufám, že se na mně nebudou z časopisu Milujte se zlobit, ale tenhle příběh se mi moc líbil a tak se chci také podělit.

Slyšel jsem vyprávět zajímavý příběh pro zamyšlení: Horolezce, který se vydal sám zdolat strmý vrchol, zastihla uprostřed sestupu silná sněhová bouře. Viditelnost se snížila na  minimum a  téměř mu znemožnila jakýkoliv postup. Bouře neustávala. Snesla se noc. Najednou mu sklouzla noha a již se řítí přes převis do hloubky…

Pak ucítil silné trhnutí, jisticí lano se napjalo, zapružilo. Zůstal viset v prostoru. Cítil silnou bolest. Nic neviděl, všude kolem tma a oslepující vánice. „Pane Bože, prosím tě, pomoz mi; Pane Bože, prosím tě, pomoz…,“ opakoval v duchu stále znovu a znovu. Lano, na kterém visel, se s ním  houpalo sem a tam uprostřed temnoty. Vtom uslyšel Boží hlas: „Věříš mi?“ „Pane Bože, věřím, jen mi, prosím, pomoz!“ „Dobře! Tak přeřízni to lano!“ Horolezec se chytil lana ještě křečovitěji.  Ráno, když vyšlo slunce a sněhová bouře utichla, našli záchranáři bezvládné zmrzlé tělo visící na laně z převisu. Viselo dva metry nad zemí, nad hlubokou závějí…

Je to „jen takový příběh pro zamyšlení“, který se nikdy nestal… Opravdu se ale nestal? Neopakuje se něco podobného v různých obměnách poměrně často? A  já se křečovitě držím těch pomyslných lan, o  kterých si myslím, že mi dávají alespoň nějakou jistotu. Ve skutečnosti mi ale nedávají vůbec nic. Bůh mi opakuje: „Věř mi! Pusť se, přeřízni to…“ A já mám strach se pustit, a tak se držím a držím… Ten příběh je daleko skutečnější, než by se na první pohled zdálo.

P. Pavel Zahradníček

34 číslo časopis Milujte se!

Myslím, že stálo za to si příběh od otce Zahradníčka přečíst… Co myslíš Ty?

+18

  

Děti dokaží být velice bezprostřední a  otevřené a co řeknou to myslí vážně. Děti se nedokaží přetvařovat. Našel jsem dva krásné příběhy z knihy Příběhy pro potěchu duše – Bruno Ferrero snad se vám budou také líbit, tak jako mně a přinutí Vás se nad nimi zamyslet…

+23

  

Našel jsem krásný příběh a tak jsem se rozhodl se sním poděli…

Proč pláčeš?  Právě maminky pláčou nad svými dětmi, když je vidí trpět. Rád bych tento příběh chtěl věnovat všem dívkám, ženám, maminkám, neboť tolik slz prolili pro Ty, které mají rády.

Příběh, který za to stojí….

+24

  

Na FB se ke mně dostal příběh k zamyšlení, který mně hodně zasáhl a tak jsme si říkal, že ho dám i sem na web. Moc prosím přečtěte si ho celý hlavně my dospělí a zamysleme se nad tím to příběhem.