Před nějakou dobou, jsem četl nádherný příběh a myslím, že na začátku Svatého roku je potřeba, aby si každý z nás uvědomil, že nás Bůh bezpodmínečně, opravdově miluje…   

Jedenáctiletý chlapec si oblékl teplé zimní oblečení a řekl svému otci: Tati, jsem připraven!

Jeho otec, který byl kazatelem v místním kostele, se ho ptá: „Připraven na co? “ „Tati, je čas vyrazit ven a rozdávat naše křesťanské letáky. “ „Synu, venku je velká zima a prší.“

Dítě vypadá překvapeně reakcí svého otce a říká: „Ale tati, lidé by měli vědět, kdo je Bůh, i v deštivých dnech. “ „

„Synu, v tomhle počasí ven nejdu. “ Dítě se svého táty v naději, že přece jen půjde, zeptá: „Můžu jít sám? Tati, prosím!“

Jeho otec si myslel, že se daleko nedostane, řekl: „Dobře synu, můžeš jít. “ Tady jsou letáky, ale buď opatrní.“ „Děkuji ti, otče! “

Dítě je venku a chystá se vyrazit do ulic svého malého města.

Rozdává letáky téměř každému, koho potká. Po dvou hodinách chůze v dešti a zimě si uvědomuje, že mu zbývá už jen jeden leták. Zastaví se na rohu ulice, aby čekal na dalšího kolemjdoucího, ale ulice už jsou prázdné. Hluboce odhodlaná předat tuto poslední brožuru, jde před dveře prvního domu, se zvonečkem před ní. Zvonek zazvoní několikrát, ale nikdo neotevírá dveře.

Když se kluk konečně rozhodne odejít, stejně změní názor a vrátí se. Tentokrát nejen zazvoní zvonek, ale začne klepat na dveře koleny. Konečně se otevírají dveře a objeví se dospělá žena. S jemným hlasem a smutným pohledem se ho ptá: „Co pro tebe mohu udělat, drahé dítě?“

S zářícíma očima a sladkým úsměvem dítě odpoví: „Madam, omlouvám se, že vás ruším, ale chtěl jsem vám jen říct, že vás Bůh miluje a také vám chci dát poslední leták, který říká, jak moc vás Bůh opravdu miluje. “ Chlapec jí dal brožuru a odešel. „Děkuji ti, synu, Bůh ti žehnej! “

Následující nedělní dopoledne kazatel pokládá otázky před nedělní mši. „Je v kostele někdo, kdo má svědectví, o které by se chtěl podělit se všemi přítomnými? “ Paní z poslední řady vstává. Její hlas je jemný a sladký, její oči podivně září: „Nikdo mě tady nezná. Nikdy předtím jsem tu nebyla. Až do minulého týdne jsem neměla zájem o Boha a nežiji jako křesťan, i když jsem se narodila do křesťanské rodiny. Můj manžel před několika dny zemřel, nechal mě úplně samotnou a beznadějnou. Minulý týden, v den tak chladný a deštivý, mi zlomilo srdce, v nezvratném zoufalství žít, jsem chtěla spáchat sebevraždu! Ten den jsem měla pocit, jako bych došla na konec své životní cesty. Popadl jsem židli a lano a lezla jsem ke stropu domu. Poté, co jsem se postavil na židli, uvázal jsem uzel a nasadil si lano kolem krku, právě když jsem se chystal vykopnout židli, slyšel jsem zvonek a hlasité bouchnutí na dveře. Myslel jsem, že si chvíli počkám, než tento návštěvník odejde. Čekala jsem a čekala, ale údery jsou stále silnější. Vybuchlo to tak nahlas v mých uších, že jsem to nemohla ignorovat. Zajímalo by mě, kdo by to mohl být?

Nikdo nikdy nepřijde k mým dveřím a nikdo mě nepřijde navštívit! Uvolnila jsem si šňůru kolem krku a šla ke dveřím. Když jsem to otevřel, nevěřil jsem vlastním očím! Malé dítě s andělskou tváří bylo před mými dveřmi.

Jeho pohled, ano jeho pohled! Nedokážu ho popsat! A slova, která vyšla z jeho úst, byla jako ústa anděla! Zase dali naději mému chladnému a zklamanému srdci. Sladkým hlasem mi řekl: Madam, jen jsem vám přišel říct, že Bůh vás miluje.

Když byl „andílek“ pryč, zavřela jsem dveře a přečetla každé slovo napsané zprávy. Mé srdce praská nevysvětlitelnou radostí! Už nepotřebuji lano a židli. Jak můžete vidět… Jsem teď šťastná dcera krále králů, Pána Ježíše Krista.

Děkuji Pánu za to, že mi poslal tohoto „malého andílka Boha“, který přišel právě včas.

Vlastně nejen proto, abych zachránila tento život, ale abych mě zachránila před věčnými problémy, kterými bych si musela projít v pekle. Všichni v kostele brečeli.

Vzlykající kazatel vystoupil z pódia, šel k první lavičce a vzal svého drahého syna do náruče. Nenechte tuto zprávu být sobeckou! Připomeňme si! Boží evangelium může někomu změnit život, tak se nestyďte ho šířit!