+18

  

Slavíme dnes první květnovou sobotu měsíci.  Rád bych Vám představil knížku, kterou vydali sestry Paulínky  pod názvem: S růžencem v ruce od italského kněze Gabriela Amortha.

Kniha, kterou napsal italský kněz, publicista a exorcista, který se nejvíce zabýval mariologii a službou osvobození z moci Zlého.

Napsal  knihu, kterou v letošním roce vydali sestry Paulínky, pod názvem S růžencem v ruce. Můžete si jí objednat zde.

Otec Gabriel v knize představuje svá rozjímání, nad tajemstvími posvátného růžence.  Myslím si, že v jeho meditacích je vidět jeho láska k této krásné a hluboké modlitbě. Sám tuto knihu v posledních dnech používám při modlitbě růžence.

Autor v závěru knihy se zastavuje také nad tématem, jak se k této modlitbě stavěli někteří „růžencový papežové“ jak je sám autor nazval.  Sám jsem se utvrdil, po četbě této kapitoly, jak byla a je pro papeže tato modlitba důležitá.

Jen tak pro zajímavost mohu zde napsat, jak se k této modlitbě staví papež František: „ Růženec je modlitba, která provází můj život stále; je to také modlitba prostých lidí a světců…  je to modlitba mého srdce…“

Autor uvádí vzpomínku na papeže Františka od Alfreda Xuereda, který na radiu Vatikán uvedl: „Neztrácí ani minutu!  Pracuje neúnavně.  A když cítí potřebu na se zastavit, nezavře oči, aby nic nedělal: posadí se a modlí se růženec. Myslím si, že aspoň tři růžence denně, se tak pomodlí. Řekl mi: To mi pomáhá se uvolnit. Pak se dá znovu do práce.“  (Gabriel Amorth – S růžencem v ruce str. 148)

Potřebuje toto vyznání nějaký komentář?

V poslední kapitole se otec Gabriel zajímavě zastavuje nad vznikem této modlitby.

Myslím, že kniha S růžencem v ruce si zaslouží, abyste si jí pořídili na svůj stůl a při modlitbě, která má být rozjímavá používali. Za cenu 199,- je to dobrá pomucka.

+50

  

Kniha, kterou jsem přečetl „Tichý pláč“ Joe Peters

+30

  

Po přečtení první knížky dítě jménem „To“ jsem se dal do hledání druhého dílu pod názvem ztracený chlapec. Nikde na internetu tuto knihu neměli a tak jsem musel do knihovny.

V noci jsem nemohl spát a tak jsem otevřel první stránky této knihy a vydal jsem se do života malého Davide, kterého týrala jeho vlastní matka. Kniha ztracený chlapec popisuje co se s malým Daviudem, kdy ho policista odvezl ze školy do dětského domova dělo… Případ se dostává k soudu a malý David dostává strach a ví, že ho soud  může vrátit k matce. Kurátorka Davidovi pomohla a malý David začíná etapu svého života, kdy odchází do pěstounské péče, který v kalifornii v 70 letech moc oblíbená nebyla a lidé na pěstouny koukali zvláštně.

Autor ukazuje, co jako chlapec prožíval. Píše tak krásným slohem, že jsem se od knihy neodtrhnul  a četl jí asi do 3 do rána, kdy jsem byl na konci…  David dokázal neskutečné, vyrovnat se svou minulostí. Ukazuje co vše jako 12ctilletý prožíval a kolik dobrých lidí mu pomáhalo. Strach, ale i touha po matce a jeho rodině v něm pořád byl.

Obdivuju Davida Pelzera, co v životě dokázal a hlavně s čím se dokázal vyrovnat. Napsat tak krásné dílo o svém životě vyžaduje odvahu a to David měl… Kéž bych jí měl i já…

Vřele Vám  knihu Ztracený chlapec doporučuji

+38

  

Zrovna jsem dočetl autobiografickou knihu od Dava Pelzera s názvem Dítě zvané „To“. Asi si řeknete proč to píši. Přiznám se, že semnou jen tak něco nezamává, ale tato kniha ano. Proč?  Autor vzpomíná na své dětství, které bylo ze začátku krásné, ale pak se jeho život stal noční můrou.  Vlastní mamka začala svého syna týrat… Případ Dava se stal 3 nejhorším případem Kalifornie. Není nic horšího, než když je psychicky, tělesně nebo sexuální týrané dítě. Bohužel takových případů přibývá.

V této knize je vidět boj o přežití toho to dítě. Touha žít a touha si zasloužit „lásku“ své „matky“ a  otce.  Dave, který neustále hladoví a touží žít jako jiné děti a nechápe proč zrovna on a neustále si myslí, že je to jeho vina.

V knize, kterou jsem právě dočetl, je vidět jak je důležité si všímat lidí kolem sebe, jak je důležité, když učitel zná své žáky a dokáže pomoci. Myslím, že kniha dítě zvané „To“ stojí za to aby jste jí otevřeli přečetli i když se přiznám, že mi často bylo do pláče.

Nejkrásnější část celé knihy je Epilog, kdy autor píše: „jsem naživu“

Kéž by nikdo z dětí nemusel trpět jakýmkoliv týrání.