Dostal se mi do rukou jedno kázaní, které v roce 1990 na poutním místě Francie v Lurdech přednesl otec Joachim Kardinál Meissner. Kázaní , které mně velice povzbudilo v modlitbě růžence. Rozhodl jsem se Vám celé znění tohoto kázání zde dát, třeba Vás osloví, stejně tak jako oslovilo mně.

 

 

Jedna z nejnebezpečnějších chorob dneška je, že už nic neočekáváme. Je to nebezpečné, když člověk už nic neočekává – ani sám od sebe, ani od druhých, a dokonce ani od Boha. Vždyť rosteme skutečně jen pro ty, kteří od nás něco očekávají …

Doufám, že právě tak jako já, i vy jste dnes přišli na toto posvátné místo k Matce Boží s velikým očekáváním. My opravdu nemůžeme hřešit proti Bohu a Marii tím, že bychom očekávali příliš mnoho, ale vždycky jen příliš malým očekáváním. Podívejte se na Matku Boží v jeskyni, co nám chce darovat. Drží v rukou růženec. S jeho pěti tajemstvími je jakoby prodlouženu paží, prodlouženou rukou Kristovy Matky, která nás neopouští.
Při jedné návštěvě vatikánského muzea v Římě jsem tam ve výstavce růženců objevil tři zcela jednoduché růženečky s křížkem, z koncentráků Auschwitz a Dachau. Byly vyrobeny z nejcennějšího materiálu, který tehdy byl – z chlebové ztřídky. Tak životně důležitý, jako byl ten chleba pro ty vězně, tak životně důležitá je pro nás všechny Boží ruka, Mariina ruka, která doprovázela své děti i v pekle koncentráků.

Co nám chce Maria darovat? Dává nám růženec. Drží ho pro nás připravený v ruce. Když jsem byl ještě světícím biskupem v Erfurtu, potkal jsem při jedné pouti velikou skupinku Němců z Povolží, kteří museli už 35 let žít na Sibiři a zůstali bez kontaktu s církví. Řekli mi: „Stýská se nám po církvi!“ Co z pravd víry musíme předat našim dětem, aby dosáhly věčného života? Odpověděl jsem jim: Dám vám katechismus a Nový zákon. Když tohle předáte svým dětem, dosáhnou věčného života.

Jenže před 15 lety se ještě nesměly přivážet do SSSR žádné knihy. Když mě na to upozornili, řekl jsem: „Ale růženec, ten si snad můžete přivézt?“ Odpověděli: „Ano, ten si můžeme pověsit na krk. Vypadá to jako řetízek. Proti tomu nebude kontrola nic mít. Jenomže, pokračovali – co to má co dělat s naší otázkou: Co musíme předat

našim dětem, aby dosáhly věčného života?“ – Ukázal jsem jim křížek růžence. Na něm se modlíme Vyznání víry. To je to, v co věříme. Sv. Tomáš Akvinský říká: „Kříž je kniha, s jejímž studiem nebudu nikdy hotov.“ A pak následují tři perly: víra, naděje, láska. To je to, co žijeme. A pak přichází ke slovu, jakoby navléknut na šňůrku, celý Nový zákon: tajemství Božího vtělení v radostném růženci, tajemství utrpení v bolestném růženci a konečně, jakoby v jistém druhu tajného písma, tajemství Kristova vykoupení, tajemství našeho dovršení. – Nikdy na to nezapomenu: Jeden z ruských poutníků vzal růženec do ruky a řekl: „Tu mám opravdu celou katolickou víru v jedné ruce!“ Ano, v jediné ruce měl plnost naší víry.

Milí poutníci! Když vím, že jeden z mých kněží miluje růženec a každý den se ho modlí, nemám už o něho žádnou starost! Neboť tehdy je v nejlepších rukou, v rukou naší milé Paní, Panny Marie!

Až jednoho dne zavřu oči a kolínští mě položí do rakve, vezmou mi všechno: biskupský kříž, můj krásný prsten, pastorál. Ale napsal jsem do své závěti: „Růženec mi nesmíte vzít! Ten chci mít s sebou!“

Modlím se denně modlitbu, kterou se modlíval starý vojevůdce Tilly ve třicetileté válce: „Růženec ve svých rukou a na kříž pohled poslední, tak bych svůj život skončit chtěl; Matko, toto štěstí dej mi! Amen.“

 

Lurdy, 10. září 1990  –  Joachim Kardinál Meissner

 

Fotografie převzaty z Googlu