+20Doufám, že se na mně nebudou z časopisu Milujte se zlobit, ale tenhle příběh se mi moc líbil a tak se chci také podělit.
Slyšel jsem vyprávět zajímavý příběh pro zamyšlení: Horolezce, který se vydal sám zdolat strmý vrchol, zastihla uprostřed sestupu silná sněhová bouře. Viditelnost se snížila na minimum a téměř mu znemožnila jakýkoliv postup. Bouře neustávala. Snesla se noc. Najednou mu sklouzla noha a již se řítí přes převis do hloubky…
Pak ucítil silné trhnutí, jisticí lano se napjalo, zapružilo. Zůstal viset v prostoru. Cítil silnou bolest. Nic neviděl, všude kolem tma a oslepující vánice. „Pane Bože, prosím tě, pomoz mi; Pane Bože, prosím tě, pomoz…,“ opakoval v duchu stále znovu a znovu. Lano, na kterém visel, se s ním houpalo sem a tam uprostřed temnoty. Vtom uslyšel Boží hlas: „Věříš mi?“ „Pane Bože, věřím, jen mi, prosím, pomoz!“ „Dobře! Tak přeřízni to lano!“ Horolezec se chytil lana ještě křečovitěji. Ráno, když vyšlo slunce a sněhová bouře utichla, našli záchranáři bezvládné zmrzlé tělo visící na laně z převisu. Viselo dva metry nad zemí, nad hlubokou závějí…
Je to „jen takový příběh pro zamyšlení“, který se nikdy nestal… Opravdu se ale nestal? Neopakuje se něco podobného v různých obměnách poměrně často? A já se křečovitě držím těch pomyslných lan, o kterých si myslím, že mi dávají alespoň nějakou jistotu. Ve skutečnosti mi ale nedávají vůbec nic. Bůh mi opakuje: „Věř mi! Pusť se, přeřízni to…“ A já mám strach se pustit, a tak se držím a držím… Ten příběh je daleko skutečnější, než by se na první pohled zdálo.
P. Pavel Zahradníček
34 číslo časopis Milujte se!
Myslím, že stálo za to si příběh od otce Zahradníčka přečíst… Co myslíš Ty?