Dlouho jsem uvažoval, zde tento článek napsat, neboť zvláště tato cesta byla a je pro mě intimní záležitostí. Nakonec jsem se ale rozhodl své svědectví napsat.

Již minulý rok jsem uvažoval, že bych rád Pánu Bohu a Panně Marii za všechna dobrodiní ve Fatimě poděkoval. Poděkovat za 40 let svého života, za 40 let od mého křtu. 20 let od doby, kdy jsem složil své první sliby a 16 let od slavných slibů, také se bude slavit 100 let od zjevení Panny Marie. Tak to je už důvod na děkování.

Díky Bohu se mi ta cesta začala se naplňovat.

Svou přípravu jsem začal devítidenní novénou, kterou jsem se začal modlit před cestou. Přiznám se, že zvláště tato cesta mě naplňovala obavou, neboť nemám rád množství lidí a množství lidí jsem očekával.

10.září jsem začal mší svatou a svátostí smíření a vyrazil jsem na letiště. Na letišti jsme dostali instrukce a letenky a přímím spojem Praha – Lisabon jsme opustili naší vlast.

Ubytováni jsme byli skutečně jen pár metrů od basiliky Panny Marie růžencové a já se ještě v ten okamžik rozhodl místo zjevení navštívit.

Sestra Lucie, když chtěla vyprosit mamince uzdravení, přicházela po kolenou na místo zjevení. Tak sem učinil i já, když jsem s modlitbou růžence přicházel na místo zjevení.

Druhý den jsme měli mít mši svatou, která byla domluvená v kapličce zjevení. Bohužel, ale zlo působí všude. Jak jsem se později dověděl, někdo se naboural do emailu a objednávku mše svaté zrušil. Mši svatou jsme měli, sice ne v kapličce zjevení, ale v kapličce u baziliky Nejsvětější Trojice.  Povzbudivé byla homilie otce, který sloužil mši svatou, který krásně ukázal poselství Fatimy.

V ten den jsem se seznámil s dvěma poutníky, babičkou Maruškou a vnukem Martinem s kterými jsem pak seděl vždy u jídla. Babička Marie byla pro mě povzbuzením, člověka, který má velice rád Pána Ježíše a jeho Matku Pannu Marii. Babička Marie pomáhá ve Fatimském apoštolatě v Kyjově. Krásně vedla svého vnuka Martina. Bylo mi ctí, když jsem 14.9 s nimi putovat za andělem míru. Cestou jsme se pomodlili růženec. Před andělem míru se pomodlili modlitbu anděla a krátce popovídali právě v místě, kde tolikrát Lucie, František a Hyacinta si hráli a modlili se.

Při této pouti do Fatimy přijeli také naši biskupové v čele s otce kardinálem Dominikem. Bylo krásné a přiznám se, že mi do očí vklouzly i slzy když v bazilice Nejsvětější Trojce se setkali všichni poutníci v čele s biskupy a zazněla státní hymna a pak u památníku kousku zdi z Berlína, která rozdělovala Berlín, zazněl svatováclavský chorál.

Později jsem se vydal na křížovou cestu, která vede místy, kudy chodila Lucie, František a Hyacinta. Byla to krásná a tichá modlitba, kterou jsem se soukromě pomodlil.

12.září odpoledne jsme měli společnou mši svatou, kterou sloužil náš otec Kardinál Dominik. Bylo krásně na tomto místě slyšet český jazyk.

Blížila se vigilie a přicházeli lidé. Můj strach se nenaplnil a bylo to krásné setkání při modlitbě růžence, která byla opravdu krásná a hluboká. Pak následoval také mše svatá. Po mši svaté je modlitební vigilie, které jsem se chtěl prožít, ale vydržel jsem jen chvilinku adorace a šel jsem si odpočinout.

13.září při hlavní mši svaté převzal otec kardinál putovní sochu, která v tyto dny putuje po všech katedrálách a poutních místech naší země.

Večer byla opět společná modlitba růžence. Sice nezazněl v češtině zdrávas, ale zpěv… bylo to něco tak krásného a člověka napadl jen díky, že může být u velikých věcí, které nám učinil Pán.

14.září svátek povýšení svatého kříže. V ten den v Praze u nás v klášteře měl obláčku bratr Ondřej, při které, přijal jméno Filip.  Své první sliby v ten den složil bratr Bruno.

Ve Fatimě v 6 hodin byla mše svatá, kterou složil pan biskup Pavel Posád, který svým úžasným způsobem promluvil. Pár vět ale trefil se. Měl jsem radost, neboť přesně ve stejnou hodinu, v Českém čase skládal své sliby bratr Bruno a tak sem děkoval za nového bratra Filipa a za bratra Bruna. Bylo úžasné se za svou komunitu na tomto místě spojit a modlit se a všechny svěřovat nebeské mamince.

Ten den jsem myslel hlavně na své bratry a na naší farnost. Na které jsem myslel i při křížové cestě, kterou jsem se pomodlil.

Krásné čtyři dny, které jsem mohl ve Fatimě prožít. Krásné dny, kdy jsem mohl k nohám Matce Boží vložit nejen díky, za milosti, které jsem za 40 let dostal, ale i prosit, svěřovat a také zasvětit všechny a všechno jejímu Neposkvrněnému srdci.

Prožili jsme krásné dny, kdy vlastně celou dobu svítilo slunko, jako kdyby se na nás nebe usmívalo.

15.září jsme museli již do Lisabonu a v 12.30 letět domů. Přiznám se, že se mi nechtělo, ale vím, že se nevracím sám. Matka Boží mě vede za svým Synem a ukazuje mi tu správnou cestu.

Po návratu mě čekal ještě jeden dárek. Kufr jsem nechal doma a jel jsem do pražské katedrále, kde bylo zahájení poutě Matky Boží po naši zemi. Ani nevíte, jak to Matce Boží v Katedrále slušelo… měl jsem velikou radost, že jsem mohl Krásnou Paní z Fatimy přivítat v naší katedrále a v naši zemi…

Bylo krásné kolik lidí za paní z Fatimy přichází a s fatimskou písní zazpívat: “ Díky, díky, díky Maria!!!!“

Díky Pane za tento čas milosti, kterou sem mohl ve Fatimě prožít a že jsem mohl být u toho… Děkuji Panu Jiřímu Chválkovi, který tuto cestu organizoval. Děkuji našim biskupům a kněžím, kteří nás doprovázeli. Děkuji Fatimskému apoštolátu, který tuto pouť zaštítil a hlavně děkuji všem spolupoutníků, kteří mi za tu dobu co sem je poznal, přirostli k srdci.

Více o Fatimě se dozvíte v sekci Fatima, nebo na stránkách Fatimského apoštolátu. Nebo také na oficiálních stránkách Fatimy. O putování Matky Boží po naší zemi se dozvíte zde.

Fotografie, převzata z oficiálních stránek Fatimy a z archivu autora.