Dnes 13.3. jsem měl pro naše starší farníky, malou přednášku na téma Božího milosrdenství. Tak se odvažuji, také Vám mojí milí Vám jí zde v celém znění dát,  třeba někoho osloví…

O Božím milosrdenství

 

Svatý otec František vyhlásil mimořádný svatý rok Božího milosrdenství. Rád bych chtěl, také upozornit, že Boží milosrdenství „neordinuje a neudílí se“ jen tento mimořádný rok. S Božím milosrdenstvím máme počítat neustále.

8.12 2015 se ve svatém Petru otevřela svatá brána. O týden později se udalo něco, co nikdy v minulosti nebylo. Svatý otec si přál, aby byli otevřené brány milosrdenství i v místních katedrálách a významných kostelích. Každý tím má tu velikou možnost projít svatou branou a uvědomit si, že potřebujeme ten velký Boží dar – milosrdenství.

Zvláště nový zákon nám skrze Ježíše – ukazuje Boha jako toho, který je milosrdný… Máme být milosrdní i my nejen k druhým, ale i k sobě navzájem.  Sám nám Ježíš u svatého Lukáše říká: „buďte milosrdní, jako je milosrdný vás otec“ Úkol, který je určen pro každého z nás…

V bule ve které papež František vyhlásil svatý rok se píše: Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství.  Tajemství křesťanské víry je patrně shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Kristu“. Dále nás František vybízí, abychom stále rozjímali o Božím milosrdenství, zdroji našeho vykoupení, radosti a pokoje.

Milosrdenství je klíčové slovo evangelia, je důvodem naší naděje a důvěry v Boha, který se k nám sklonil. Je také neúčinnějším lékem pro naši dobu, která je poznamenaná tolikou bolestí a temnotou.  Setkaní s milosrdným otcem ve vtěleném Kristu, nám může pomoci na naší cestě…

Proto jsem opravdu dlouho uvažoval jaký text vzít, abychom mohli rozjímat o Boží milosrdenství. A nemusel jsem chodit daleko… letošní rok se v neděli čtou texty Lukášova evangelia… Lukáš ukazuje Ježíše jako lékaře. Lékaře duše a těla… na 4 neděli jsme četli text, který známe podnázvem: o marnotratném synu. Já si ho přejmenuji: o milosrdném Otci.  Teď se do něj společně zaposlouchejme…
 Lk 15,1-3.11-32

Popravdě se musím přiznat, že se jedná o můj nejoblíbenější text, který si rád čtu, když mi je smutno nebo, když se chystám ke svatosti smíření.  15 kapitola Lukášova evangelia, která se nazývá o ztracených: o ztracené ovci, minci a synovi.

Ježíš nám zde ukazuje Boha jako toho, který hledá a hledá tak dlouho, dokud nenajde. Vlastně i ve starém zákoně Bůh hledá svůj lid. Připravuje si svůj národ skrze praotce, krále a proroky. Hledá svůj národ a ukazuje mu své veliké milosrdenství a to vrcholí v jeho Synu… Skrze svého syna, skrze apoštoly s námi uzavírá smlouvu novou a věčnou.  Dává se nám ve způsobě chleba a vína.

Nepřestává nás hledat ani dnes. Ježíš ve svatosti smíření přijímá i nás.: „přicházeli k němu samí celníci a hříšníci“

Všimněme si věty, která na začátku evangelia zní: Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „ Přijímá hříšníky a jí s nimi!“

Ruku na srdce, také my často reptáme, když zjistíme, kdo vše sedí vedle mě v kostele, nebo kdo všechno přichází do našich kostelů… a to už nemluvím o tom jak dokážeme reptat, kdo to teď do Evropy přichází atd

Někdy si říkám, že největším problémem je můj jazyk a tak zvané klevetění…kdo jsem já, abych soudil? „ Nesuďte, abyste byli souzeni.“(Mt7,1)

Klevetění je moderní způsob terorismu, jak to nazval úžasně papež František a má pravdu. Jazykem dokážeme hodně zranit a doslova člověka odstřelit.

Přesto my všichni, máme právo přijít k prameni Božího milosrdenství. Světice 20 stol. sestra Faustýna, sepsala ve svém deníčku svá zjevení a to co jí Ježíš řekl.  Zapsala si také větu, která by nás mohla a měla povzbudit, ale také si troufám říci odradit od tohoto reptání a klevetění, neboť je adresována nám všem: Ježíš setře Foustyně řekl:  „Čím větší hříšník a čím větší hříchy, tím větší má právo na Boží milosrdenství.“

Není to užasné?

Každá má právo a to veliké privilegium k této velké lásce přijít.

Ježíš na toto reptání farizeů a zákoníků odpovídá podobenstvím o ztracených…  „Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně“. „Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil.“

Nepřipomíná nám to něco? (Budu teď mluvit v jednotném čísle). Na co tě Otče potřebuji, vystačím si přece naprosto sám.  Abych si to dokázal, odcházím od svého otce pryč, a když jsem pryč proč si neužívat? „užívej si, dokud žiješ.  „Rozmařilým životem svůj majetek promarnil.“  Pokud otce nepotřebuji, tak proč si ho neustále připomínat a dary, které jsem dostal, mohu doslova a do písmene rozházet.

„Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával“.

„Začal mít nouzi“ Nouze mě vždy probere a snažím se s životem něco začít dělat. Dokonce se ponížím a dělám věci, které bych nikdy předtím nedělal. Pást vepře? Pro Izraelce něco nepochopitelného. Hlad mě dokonce přinutí se tak ponížit, že bych rád „žral“ i to co jí prasata…  Děsný čas, který pro mě začal.

To vše mě přinutí si sednout a říci si:  „Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků“!

Přichází ta chvíle, kdy si musím přiznat, že jsem se choval jak hlupák a uvědomuji si, že u svého otce jsem se měl dobře: „ano tati, zhřešil jsem proti Bohu a proti tobě a už si nezasloužím být tvým synem.“  Zvedám se, pln strachu jdu domů. Strach, jaký je to špatný rádce… To, ale zná každý…   Bojíme se a máme strach: „ jak to asi skončí.“  „Co si o nás řekne, co si o nás pomyslí, to abych lezl kanály.“ Strach mě přinutí si malovat všemožné scénáře, ve kterých Otec bude jako ten, který mě přece nemůže za to, co jsem provedl přijmout.

Přichází něco nepochopitelného, u čeho prostému člověku zůstává rozum stát: co je toto za otce?

„Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: `Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit“.

Otec, mě vidí, v jakém stavu se vracím, postava, která spíše připomíná, bezdomovce – imigranta a přesto běží ke mně, aby mě objal a políbil…  Já jen blekotám „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem“ Opět mě láska otcova šokuje, nevrací se k mému provinění, ale říká: Honem přineste nejlepší šaty, prsten a obuv a zabijte vykrmené tel a budeme se veselit.

Dostávám šaty a obuv na nohy: To vše znamená mojí lidskou důstojnost.

Prsten: prsten – pečetidlo… a pečetidlo požívali významní lidé, kteří měli moc a nějaké privilegia… Otec – Bůh. Jeho synové mají právo nosit i prsten jako projev toho že patří k otci. „Jsme milované Boží děti…“ píše svatý Jan

Ne nadarmo se říká, šaty dělají člověka… ano nové šaty a nový začátek…  Otec zapomíná, jak se syn zachoval, ale u Otce vítězí láska a milosrdenství… láska s velkým L.

Otec vidí, v jakém „hnoji“ se jeho syn motá.

Přes všechny situace, které syn prožil, našel velikou odvahu: Svou vinu nazvat pravým jménem, přiznat jí, litovat jí a vyznat jí.

Nepřipomíná vám to něco důležitého v našem životě?  Je to jako svatost smíření.

Ano, každý z nás, je jak ten syn.   Hřešíme a dělám plno „kravin“ a myslíme si, že na vše stačíme sami… ale nakonec zjistím, že to tak není… U Boha nám je lépe a tak své selhání poznáváme a ve svém srdci je pojmenujeme – Zpytování svědomí.

Pak si můžeme uvědomit tu cestu ke zpovědi.  Jak syn přicházíme ze strachem a bázní ke zpovědnici a říkáme „ už se nemohu nazývat tvým synem – dcerou“.

Všimli jste si jedné věci? Otec neřekl vůbec nic. Nevyčítá, nenadává atd.  Doslova běží, aby byl blíže u svého syna. Touží ho obejmout, políbit a hlavně touží odpustit!  Naplnit synovo srdce svým milosrdenstvím.

Tak si vždy představuji Ježíše. Ne, že čeká, až Martin přijde, ale on Martina, každý pátek vyhlíží a běží a stále a stále odpouští, a nikdy ho to neomrzí… proč? Neboť takový Bůh je. Je plný lásky, spravedlnosti, slitovaní a hlavní nesmírného a přetékajícího milosrdenství. Jen je potřeba jedno a to je lítost a mít odvahu říci: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.„

Odpuštění je veliká slavnost… ano je potřeba se radovat a veselit nad obracením hříšníka nad obracením každého z nás. Proto je svatost smíření slavnost! Když odcházíme ze zpovědnice, máme se radovat. Bůh nám jednou a provždy odpustil a nikdy se k tomu vracet nebude…

Mohlo by se zdát, že příběh muže končit, ale Ježíš v podobenství pokračuje dál.  Ukazuje syna, na kterého bychom mohli zapomenout, neboť on je ten co je „dokonalý.“ Připomeňme si, co se v evangeliu píše:

Lk 15,25-32

Syn se vrací a zjišťuje co se děje.  Ježíš situaci tohoto „dokonalého“ syna nazval, že se rozzlobil. Tento syn se rozhněval a naplňuje ho neskutečný vztek: „Tolik let Ti sloužím a vlastně si mi nic nedal, ani to hloupé kůzle!“  Syn vyčítá otci co udělal proto jeho bratra.

Kolikrát my Bohu vyčítáme, že vlastně naše modlitby nevyslyší, že nedělá to, co po něm chceme a dokážeme mu vyčítat vše možné a jako ten syn se rozhněváme!  Myslíme si, že děláme všechno, jak si přeje.  Ale i nám tento milosrdný táta říká:  Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.  Jsem Boží děti a můžeme, jako jeho děti, být neustále sním. A co pro našeho nebeského Otce je důležité a co mu dělá velikou radost? Návrat syna nebo dcery domu.

Oba synové se vrací domů. Oba synové obracení potřebují a Otec syny objímá svou velikou a nesmírným milosrdenstvím. Za jedním synem utíká a objímá ho a za druhým vychází ven  a trpělivě vysvětluje.

Na konec mi dovolte, abych naše setkání ukončil u Panny Marii, kterou nazýváme matkou milosrdenství. Je třináctý den měsíce března. Každého třináctého se nazývá Fatimský den.  Za rok to bude 100 let od zjevení Panny Marie třem malým pasáčkům.

Ve Fatimě se mnoho mluví o milosrdenství, kdy nás Panna Maria vybízí, abychom se modlili a obětovali za obracení těch, kteří nejvíce Božího milosrdenství potřebují. Za obracení hříšníků… Za obracení každého z nás… Každý z nás obracení potřebuje!

Když se modlíme růženec, tak říkáme po každém desátku modlitbu, kterou naučila Panna Maria děti.:„Ó můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého Milosrdenství nejvíce potřebují.“   Které tvého milosrdenství nejvíce potřebují !!! Kdo si myslí, že milosrdenství nepotřebuje, tak by se měl právě k Matce Boží obracet, aby mu pomohla si uvědomit, kde ho „pata“ tlačí. Neboť ona Matka milosrdenství nám pomáhá na cestě ke Kristu. Prosme, aby nám pomohla si uvědomit, že se máme obracet často k tomu, který je „tváří otcova milosrdenství“. Abychom se obraceli k synu, této úžasné matky.  Také ona si přeje náš návrat do otcovy náruče a jistě se raduje z každého našeho návratu a přimlouvá se za nás, abychom měli odvahu se vrátit.    Návrat každého z nás:  „Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“

Modlitba:

Tak Ti Pane děkuji, za Tvé veliké milosrdenství. Děkuji Ti, že nás stále hledáš a nikdy Tě to neomrzí. Chválím Tě za tento veliký dar, který nám v tento rok dopřáváš, že si můžeme více uvědomovat tvé milosrdenství. A moc Tě prosím, abychom byli i my sami milosrdní nejen k lidem kolem sebe, ale i k sobě samým.

Zvláště k Tobě se obracím, Matko milosrdenství.  Vezmi nás všechny za ruku, veď nás za svým synem.  Každého z mých přátel, který zde jsou, jejich rodiny a všechny lidi, chci Tobě, naše Matko dát a zasvětit tvému neposkvrněnému srdci, které nám slibuje, že nakonec zvítězí. Kéž nejsvětější srdce Tvého Syna a tvé neposkvrněné srdce zvítězí i v našich životech.

Přetvoř, Pane naše srdce, které je mnohdy z kamene a plné zmatku, abys ho přetvořil na srdce z masa, aby bylo naše srdce opravdu milosrdným, tak jako je „milosrdný náš nebeský otec.“  Kéž si uvědomíme, kdo jsi, že na nás vždy čekáš s otevřenou náručí.

Panno Maria, veď nás a doveď nás do Té veliké lásky a nesmírného milosrdenství   

Amen

Desátek růžence

Sláva otci

Matko milosrdenství… Oroduj za nás!

Obrázky převzaty z Prohlížeče Google