4 neděle postní, která se také nazývá radostnou, nám nabízí bohaté texty. Zvlášť evangelium, které již tak dobře známe. Známe ho tak „dokonale“, že máme pocit, že už nás nic nemůže překvapit.

Udělejme dnes pravý opak, a přečtěme si 15 kapitolu, tak, jako bychom jí četli poprvé.

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: `Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: `Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: `Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: `Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: `Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: `Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘„ Lk 15,1-3.11-32

Evangelista Lukáš nás seznamuje, kdo za Ježíšem přichází „K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.“ Myslím, že právě tato informace nás může přivést k myšlence, že každý může za Ježíšem přijít, ale „Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“

Ten Ježíš, o kterém tolik slyšeli. Ten Ježíš, který dělá pravý opak, než je jejich představa o Mesiáši dovoluje.

Ježíš vypravuje tři podobenství, která nazýváme podobenství o ztracených.  Třetí část začíná Ježíš: „Jeden člověk měl dva syny. Mnoho lidí, když rozjímá o tomto podobenství, tak si bere na mušku prvního syna, který jen nám tak lidsky blíže. Mnohokrát totiž vůči Bohu jednáme stejně: „Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil.“

Často se k Bohu vracíme stejně, tak jako první syn, když pochopíme, že jsme udělali chybu a řekneme si, že návrat k Bohu potřebujeme: Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘  Nestačí, ale si to jen říci, ale často je potřeba, také skutek, tedy, že: „Vstal a šel k svému otci.“

Vždy jsem si představoval sám sebe, v situaci tohoto syna, vracejícího se k svému otci. Představuji si to vždy, když přicházím ke svátosti smíření: Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Bůh běží, objímá a čeká, až řeknu: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.“ Otec nic nevyčítá a jen říká tu úžasnou a lidsky méně pochopitelnou větu: Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“ Často u svátosti smíření slyšíme mnoho slov, ale Bůh mlčí a čeká jen na jedno: abychom šli do sebe a litovali.

Hostina, která je připravená pro každého z nás, neboť i v případě každého Otec říká: „Přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“

Šaty, obuv, prsten, to vše je symbol důstojnosti. Důstojnost díky hříšnosti ztrácíme, jsme jako bez šatů. Když se vracíme zpět k Bohu, Bůh nám naší důstojnost Božího dítěte vrací. Dostáváme nové šaty, obuv a také prsten.

Hostina, kterou Otec nechal přichystal pokračuje a druhý syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Nastává část, když druhý syn se rozzlobil a nechtěl jít dovnitř.

Nepřipomínám to něco? Naše časté „proč?“ Naše časté vztekání a rozzlobenosti vůči Bohu. Bůh k nám jako náš Otec vychází z domu: a domlouval mu…

Také jako tento Syn, tak i my, máme ve zvyku Bohu často vyčítat a říkat: „Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!“

Tolikrát Boží logice nerozumíme. Nerozumíme, proč Bůh tak často mlčí, nebo, proč nesplní to, oč ho prosíme?  Proč neuzdraví dítě, které je těžce nemocné? Proč dopouští, aby tolik lidí trpělo? Proč miluje více tamtoho hříšníka, ubožáka, více než mě? Proč? Ne všemu rozumíme a ne na vše dostáváme odpověď hned. Mnohdy Bůh hovoří potichu, a my, přes naši bolest neslyšíme, ale i nám říká:„Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘„ 

Proč Ježíš nechává příběh bez konce? Možná proto, že nám dává svobodu, abychom příběh dožili my sami? Ale i zde stále platí, že každého Bůh vyhlíží a když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.

Potřebujeme v radostnou postní neděli slyšet více?

Všem Vám přeji, krásnou a radostnou neděli…