Člověk, který se rozhoduje o svém budoucím povolání, je na jakési startovní čáře. Zkusme si to představit… Dlouhá čára, kde máme tři “běžecké dráhy”: 1. svátost manželství; 2. svátost kněžství a za 3. takzvaný svobodný stav, v kterém se dotyčný člověk snaží pomáhat druhým. Rád bych se nyní spolu s vámi zamyslel nad každou z těchto “drah”. Pamatujete si ještě na mé přirovnání o svátostech, které jsem přirovnal k horolezectví?

Svátost manželství

Cestou po skalních stěnách se horolezci společně prožitými chvílemi i úsilím často velice sbližují a vytvářejí skupinky, které se společně chystají na jednotlivé túry.

Takovou nerozlučnou dvojici horolezců nám může připomínat křesťanské manželství. Rozhodli se pro společnou cestu, pomáhají si a navzájem si udílejí ten velký dar — svátost manželství. A mohou se stát i speciálními “instruktory”, kteří povedou vlastní děti, aby poznaly správnou cestu a budou jim také všemožně pomáhat, aby po této cestě mohli jít. Ale také zaleží na samotných dětech, jak se chovají a jaký postoj mají vůči svým rodičům.

Jednou byl kněz volán narychlo k nemocnému. Nemocný ležel na slámě přikryt starým pláštěm. Špinavý stůl, rozbitá židle, všude strašná a nesnesitelná zima — to byl obrázek jeho “domova”. Po vykonání svátosti pokání podal kněz nemocnému Tělo Páně, udělil mu svátost nemocných a chystal se odejít. Nemocný ho však zadržel a pravil: “Teď už chápu, jak je strašné přestoupit čtvrté přikázání. Býval jsem bohatý, měl jsem majetek, a dnes jsem žebrák v této nuzné chatrči. Kdybych tak mohl ještě vzbudit své rodiče! Připomínejte, prosím vás, všem dětem, že čtvrté přikázání stále platí! A ať si to pamatují. Prosím vezměte si tento dopis a všude ho přečtete! Psal ho totiž můj umírající otec”!  Kněz potom doma četl:

“Můj milý synu! Ty víš, že já s matkou jsme se lopotili, abychom ti statek nechali bez dluhů. S tvou ženou však k nám přišlo neštěstí. Její lakota nás vyhnala z domu, protože nám nepřála ani kousek chleba, ani střechu nad hlavou. Tvá matka ze samé lítosti zemřela. Teď se loučím s tebou i já. Nezapomeň, milý synu, čtvrté přikázaní dosud platí! Já jsem ti ale odpustil! Kéž ti odpustí i Bůh. Pomysli…”

Dopis nebyl dopsán. Umírajícímu otci vypadla tužka z rukou.

Pamatujme si tedy dobře pro celý náš život: “Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.”

Svátost kněžství

Když Kristus odešel do slávy, předal svou moc svým učedníkům (apoštolům) a jejich nástupcům (dnešním biskupům) — tedy těm, kdo jdou v Jeho stopách, Jeho cestou, snaží se plnit s toutéž láskou totéž poslání, jako mněl Kristus. Mají působit jako On a dobře vést ty, kdo jdou k stejnému cíli. Biskupové mají k své práci pomocníky, kněze.

Svátost kněžství, kterou dostávají biskupové a kněží, je pro nás velkým darem, povzbuzením a posilou. Vždyť máme stále na cestě průvodce, kteří nám mohou rozdávat z toho, co převzali od svého Mistra, především sílu a život svátostí.

Jeden kněz šel kolem lešení, na němž pracovali zedníci. Jeden zedník začal na kněze volat: “Chtěl bych být také farářem, to je pohodlné zaměstnání — pěkně se procházet a shánět peníze na stavbu!” Kněz to uslyšel, zastavil se a řekl: “Dobrá, příteli, uděláme smlouvu: já vám vyplatím celou týdenní mzdu a vy nebudete dělat nic jiného než mě doprovázet, kamkoli půjdu.” Zedník na to: “Dobře, souhlasím. Kam tedy půjdem nyní?” “Mám právě namířeno k nemocné, která má neštovice,” začal kněz, “a pak jsem volán k dítěti, které stůně na spálu, a potom ještě k několika těžce nemocným do nemocnice”. Zedník sebou trhl a zůstal tiše stát. Pak řekl: “Pane faráři, z té naší smlouvy asi nic nebude, já se totiž bojím o svůj život!” A byl moc rád, že se mohl vrátit rychle zpět na lešení.

Těžký je úkol kněží. Proto potřebují aby je provázely naše modlitby na jejich životní cestě Božímu zasvěcení. Modleme se také o to, aby bylo vždycky dostatek dobrých kněží a řeholních osob.

Řeholní život

Zvláštním případem naší třetí “běžecké dráhy” je řeholní život, čili život nevdaných či neženatých lidí v komunitě (těmto komunitám říkáme řády, kláštery, kongregace apod.). Řídí se třmí tzv. radami Pána Ježíše, totiž zachovávají chudobu, čistotu a poslušnost. Jejich sliby se nepočítají mezi svátosti, ale přesto jim církev přikládá velký význam.

Milí čtenáři mého blogu, dostali jsme se na konec našeho seriálu o svátostech v katolické církvi. Snad jste alespoň malinko nalezli odpovědi na otázky, které lidé občas mají.

Obrázky převzaty z prohlížeče Googl