+20

  

V našich úvahách o setkávání s Bohem ve svátostech se dnes dostáváme k setkání velmi důležitému, k setkání ve chvílích nejtěžších, ve chvílích nemoci, utrpení, tělesné slabosti a případně blížící se smrti. Těm, kdo pociťují a prožívají něco takového, církev podává pomocnou ruku — svátost nemocných. Je to v podobných situacích ta největší posila, kterou nám Pán mohl dát. Svátost nemocných je snad ze sedmi svátostí tou nejméně známou, přestože o uzdravování nemocných mluví už Písmo svaté.

Ti, kdo měli možnost letět letadlem, vypravují, že většinou tím nejpříjemnějším, co nás při letu může potkat, je letuška. Stará se o všechno, dovede poskytovat první pomoc,  pohlídá dítě, před spaním pomůže cestující zabalit do teplé přikrývky, odpovídá i na nesmyslné otázky a při tom všem se dokáže krásně usmívat. Podává jídlo a pouští hudbu. Letuška je pouto, které spojuje lidi ve vzduchu. Ale i přes všechen tento komfort je cestující sám. Když se letadlo rozjede na startovací dráhu, sedí člověk v měkkém křesle a zabývá se tím, co nastává a možná  trochu s obavami i tím, co se může stát. Letuška sice chce zlepšit problém otázkou: „Chcete kávu, anebo čaj?“ Když se letí nad oceánem, vysvětluje, jak se obléká plovací vesta. Na všechno je pamatováno, kde leží plovací vesta, jak rozbít okno a hlavně zachovat klid. Ale je to všechno? Může to být všechno? Ať se stane cokoliv, letecká společnost je pojištěna a cestující také. Ale jsou pojištění pro věčnost?

Nepřipomíná vám to něco? Je to jako obrázek dnešního světa. Jeho představitelé jsou jako ty „letušky“, ať už lepší, nebo horší. Snaží se co nejlépe zabezpečit let životem. To jim nemůže nikdo mít za zlé. Ale když v životě přijde katastrofa? Když člověk opravdu jen proletí při množství práce životem a najednou přistane na lůžku? Najednou už nemůže dál…

Ví  „letuška“, co poskytnout pasažérovi, aby byl opravdu spokojen?

Prvním jeruzalémským biskupem byl apoštol Jakub. Všichni si ho vážili. On sám věděl, že má za tuto církevní obec — vlastně první na světě — odpovědnost. Jeho ovečkami byli lidé, kteří zachovávali Mojžíšův zákon a čekali na mesiáše. Když se přesvědčili, že přišel, uvěřili. Tito židokřesťané neměli lehký život. Pohané i židé se na ně dívali spatra. Člověk v trápení a nesnázích je někdy už slabý a říká si: „Už aby byl konec!“ Tak klesali na své životní cestě  ti, kteří žili v Palestině, i ti rozptýlení v Egyptě, Malé Asii a jinde. Apoštol Jakub se rozhodl, že  jim napíše, aby jim dal novou naději a jistotu. Chtěl jim dát praktické rady pro všední život. Mimo to věděl, že často přichází nemoc a trápení, a proto sepsal ve svém listu (Jak 5,13—16) povzbuzení pro nemocné.

Všechny svátosti ustanovil Kristus jako pomoc člověku. Chce pomoci i ve chvílích utrpení, vždyť sám na vlastní kůži zažil, co to je bolest a utrpení. Někteří křesťané se v takové situaci bojí zavolat nebo sami vyhledat kněze. Jsou to pověrčiví lidé,  kteří si myslí, že kněz je předzvěstí pohřební služby, a že když kněz překročí práh jejich domu, není jim pomoci…

Je to vlastně svátost života: působí jako lék pro náš život, někdy usnadní uzdravení, jindy ulehčí umírání. Je výbornou přípravou na další život, jestliže se nemocný uzdraví. Je také průvodcem na věčný život, jestliže umírá.

Takže tato svátost není „poslední pomazání“ (jak se někdy říká). Můžeme ji přijmout několikrát za život a nikdy nemůžeme vědět, zdali je to poslední. Je to svátost určená pro ty, kteří slábnou, chřadnou tělesně, ale tím i duchovně, ať už je příčinou stáří a nebo zvláštní nemoc. V takovéto situaci se má život těchto lidí  pozvednout, naplnit novou nadějí.

Této svátosti se tedy nemusíme bát. Je to posila pro ty, kdo prožívají stáří, nemoc anebo mají před těžkou operací.

Svátost nemocných udílí biskup a kněz. Kněz nebo biskup se nad nemocným modlí a maže ho posvěceným olejem. Tuto svátost lze přijmout vícekrát za život bez rozdílu věku, zkrátka podle životní situace.

Důvěřujme Pánu Ježíši, který nám v této svátosti poskytuje velkou pomoc, sílu a odvahu pokračovat dál na cestě k němu.