Uvažoval jsem o textu nedělního evangelia…

„Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ (Jan 8,11)

 

Milí přátelé,

slavíme 5. neděli postní. Celé toto období ve všední den, až do Svatého týdne, budeme otvírat Janovo evangelium. Jan nás provází i touto 5. nedělí postní.

S Ježíšem putujeme zpět do jeruzalemského chrámu, kde se Ježíš posadil, a jak měl ve zvyku, učil…  Když čtu tuto pasáž Janova evangelia, jako bych až cítil to děsivé napětí a slyšel křik v situaci, kdy farizeové a kněží stavějí před Ježíše ženu. Byla přistižena při nevěře…  Čin, který izraelský národ a jeho Zákon považoval za hodný trestu ukamenovaní.

Zákoníci a farizeové pokládají Ježíši otázku: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Otázka byla úmyslně položena tak, aby ho mohli chytit za slovo. Tento styl podrazu asi každý někdy zažil — buď na sobě, nebo že jsme někdy takto jednali i my sami.

Co dělá Ježíš? Mlčí a píše něco do písku. Když ale do Ježíše, jak se lidově říká, ryjou dál, co udělá? Svým pronikavým zrakem se na ně podívá a říká větu, která je úplně uzemní: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.“

Pronikavý zrak Krista a jeho odpověď — pronikavý zrak, lidí, kterých si vážíme a kteří nám mají co říci. Tento pronikavý zrak jsem zažil u své maminky. Když se na mě podívala, hned věděla, že je něco špatně — a to jsem ani nestačil nic říci, neboť v tom okamžiku jsem to považoval za zbytečné: maminka měla hned jasno.

Přesně tak si to živě představuji u Pána Ježíše. Věděl, kdo stojí před ním a že to nejsou žádní andělíčkové. „Kdo z vás je bez hříchu?“ Pokud někdo takový je, tak ať se chopí spravedlivého trestu a „hodí kamenem první“.

Ruku na srdce, milí přátelé: hodnotit, posuzovat a soudit nám často jde a ani se nemusíme moc namáhat. Pokud vidíme chybu, rádi ten ukazovaček zvedneme a ukazujme prstem na druhého. Ale i zde platí ta věta Pána Ježíše: Kdo z nás je bez hříchu?

Také farizeům a učitelům Zákona to docvaklo a museli si s hanbou připustit, co zná každý z nás: máme plno chyb a hříchů, a když si to člověk uvědomí, nejraději by lezl kanálama — tak se stydí.

Všichni v tichosti odcházejí a najednou je tam jen Ježíš a tato žena.  Pán jistě věděl, co tato žena provedla. Ježíš odsuzuje hřích, ne člověka. Ježíš moc dobře vidí do srdce té ženy. Proto vstane a podívá se na ni: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Po odpovědi, že nikdo, se na ni Ježíš podívá a plný lásky a svého nesmírného milosrdenství řekne: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“

Ta věta měla veliký uzdravující účinek, byla plná lásky a odpuštění, ale zároveň zavazovala. Povzbudila a vybídla k tomu, aby se ta žena snažila s pomocí Boží stát se lepší. Tak bychom to měli i my, každý z nás, zažívat při každé svátosti smíření. Rozhodni se pro nový začátek. Jdi — nezůstávej v minulosti, přijmi odpuštění, věř, že Ježíš vzal na sebe tvůj hřích. Uvěř a jdi. Jak říká můj zpovědník, není tragické prohrát a padnout, ale zůstat ležet na zemi jako poražený.

Milí přátelé, zažíváme svatý rok a jsme v našem chrámě, který náš biskup ustanovil chrámem Jubilejního roku. I my si letos můžeme hlouběji uvědomit nesmírnou a nikdy nekončící náruč milosrdenství, kterým nás Ježíš touží obejmout. Ve svátosti smíření nám pokaždé říká to, co řekl cizoložné ženě: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“

Potřebujeme o 5. neděli postní, před branami velikonočního třídení, lepší povzbuzení? Přeji každému z nás tu nikdy nekončící radost z odpouštění, kterou zažila jistě i tato žena. Je to radost, kterou Pán nabízí každému z nás. Pustíme milujícího Spasitele do svého srdce? Můžeme si býti jisti, že on se nikdy neunaví a bude klepat a neustále připomínat: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“

Amen.