+32

  

Můj Deníčku,

vím, že jsem Ti dlouho nepsal. Snažil jsem se teď o situaci naší zemi, ale nakonec sem článek smazal.

Tak píšu o tom, co teď prožívám. Prožívám, takové těžké období. Období, kdy si opravdu šahám na dno a dokonce na dno své víry. Kdy mám strach o své blízké, kdy mám obavu o to jak to vše s jistým člověkem, který se mstí mé rodině, dopadne.

Deníčku, víš, jak sem se hádal s Pánem Bohem, když ten člověk napadl mou mámu?  Moc sem se hádal, ale vím, že to bylo často nespravedlivé, neboť v návalu vzteku dokáže člověk říct všechno možné a udělat vše možné. Vím, že sem byl tak naštvaný, že sem jel si to vyřídit, naštěstí mi toho člověka, deníčku v práci zatajili.

Již chápu lidi, kteří když si šáhnou na dno a vidí trpět své blízké, že o své víře pochybují a dokáží svou víru ztratit.

Již rozumím tomu, že člověk před otázkou utrpení musí jen mlčet, neboť odpověď nenajdeme.  Musím jen kleknout a modlit se o sílu a trpělivost, neboť to je to jediné co mohu.  Když se setkám, tváří v tvář s utrpěním je člověk maličký, bezradný, mlčí a často pláče.  Utrpení nikdy nepochopíme.

Deníčku a tak se snažím držet Pána Ježíše a vkládat své blízké, také sám sebe, do jeho srdce, neboť on nám rozumí, sám si tím prošel. Přiznám se, že když je člověk na dně, tak je to těžké přijmout, takový argument.

Uklidňujeme, že Bůh ví co dělá, má k tomu svůj důvod, kterému, teď nerozumíme, ale snad jednou nám to Bůh vysvětlí.

Deníčku chce to trpělivost a důvěru…