+26

  

Ahoj deníčku,

pokaždé, když někdo v našem okolí, nebo v rodině zemře, tak se všechno zastaví a my začneme uvažovat.  Smrt je důležitou součástí našeho života, ale jsme na tuto součást života připraveni?

Sám Deníčku víš, že nemůžeš být připraven nikdy.  Rád bych Ti řekl, že jsem v tyto dny zažil něco takového. Naše rodina počítala s tím, že babičky život se chýlí ke konci. Celá rodina se s babičkou rozloučila. Ve čtvrtek 2.7 jsem babičku viděl naposledy a i přesto druhý den, když jsem ze svou maminkou jeli vyřizovat všechny záležitosti, tak to bylo hodně smutné a měl jsem hodně dost co dělat abych se nerozbrečel. Deníčku i přesto jsem si uvědomil, že i když jsme před smrtí hodně malinkatý, tak je naší vírou a nedějí, že smrt Kristus přemohl a jednou provždy zvítězil.  

Deníčku pochopil jsem, že nás smrt dokáže spojovat. Asi se zeptáš jak?  Pokusím se Ti to vysvětlit. Při pohřbech často slýchávám, že když umírají rodiče, tak právě v tu chvilku, se děti rodičů stávají rodiči svým dětem.  Asi se Ti zdá jako „laciné“ řeči při promluvách na pohřbech, ale zrovna včera jsem pochopil, že to je veliká pravda.

Když jsme vyzvedávali urnu s pozůstatky babičky, tak smutek padnul nejen na  maminku, ale i na mě. My si sedli a povídali si hodně dlouho a řekli a vyříkali jsme si plno věcí a po včerejším rozhovoru si své maminky vážím ještě více… Ve chvíli smrti se moje maminka stala opravdově matkou svým dětem.  

Deníčku, uvědomil jsem si ještě další věc, zda-li bude schopný se s takovou láskou postarat o svou mamku, tak jako se postarala moje mamka o svou…  Do smrti nezapomenu, jak mi moje máma byla a je příkladem lásky k rodičům. Mamka deníčku není věřící, ale naplnila 4 přikázání desatera do puntíku: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“

Děkuji Ti maminko za tvůj příklad tvé lásky