ÚVOD

Ahoj milý čtenáři, jak si poznal, máme novou podobu webu, kterou mi pomohl udělat můj dobrý kamarád, který se jmenuje Lukáš, kterému moooooooooc děkuji. Doufám, že se Ti bude líbit.

Další informace o mně

Biblický citát na dnešní den
Bůh Ježíše zbavil bolesti smrti. (Sk 2,24)

výklad fatimského tajemství

+23
  

V závěrečném  osmém díle našeho seriálu, který na svém webu vydáváme jako přípravu k 100 letům zjevení Panny Marie ve Fatimě. Přidávám vyjádření Církve k fatimskému tajemství. Jan Pavel II. dal za úkol Kongregaci pro nauku víry, aby sepsala komentář ke třetímu tajemství. Jedná se o pokus výkladu třetího tajemství. Sám kardinál Josef Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. se zdráhal tento komentář vyslovit. Nakonec kardinál Ratzinger papeže poslechl a do toho nelehkého úkolu se pustil.  Aby byl náš seriál úplný, tak i tento komentář zde v plném znění uvádíme.

TEOLOGICKÝ KOMENTÁŘ – Pokus o výklad fatimského tajemství

Kdo čte pozorně text takzvaného třetího fatimského „tajemství“, které po dlouhé době z rozhodnutí Svatého otce zveřejňujeme v jeho úplnosti, bude pravděpodobně zklamán nebo udiven po všech těch spekulacích, ke kterým došlo. Nedošlo k odhalení žádného velkého tajemství; opona nad budoucností se neotevřela. Církev mučedníků uplynulého století, kterou vidíme, se nám ukazuje jako scéna v symbolické řeči, jejíž rozluštění je obtížné. Toto chtěla Matka Páně sdělit křesťanstvu, lidstvu v době velkých problémů a úzkostí? Pomůže nám to na počátku nového tisíciletí? Anebo jsou to snad pouhé projekce vnitřního světa dětí, vyrostlých v prostředí hluboké zbožnosti, ale zároveň rozrušených bouřemi, jež ohrožovaly jejich dobu? Jak máme chápat toto vidění, co si o něm máme myslet?

Veřejné zjevení a soukromá zjevení – jejich teologický význam 
Než se pokusíme o výklad, jehož hlavní linie lze najít ve sdělení, které kardinál Sodano pronesl 13. května tohoto roku na konci eucharistické oběti předsedané Svatým otcem ve Fatimě, je zapotřebí několika základních objasnění ohledně způsobu, jakým mají být podle učení církve chápány v životě víry jevy, jako je onen fatimský. Učení církve rozlišuje mezi ,veřejným zjevením‘ a ,soukromými zjeveními‘. Mezi oběma skutečnostmi je rozdíl nejen ve stupni, nýbrž i v podstatě. Termín ,veřejné zjevení‘ označuje zjevení jako Boží činnost, která je určena celému lidstvu a našla svůj literární výraz ve dvou částech Bible: ve Starém a Novém zákoně. Nazývá se zjevením, protože se v něm Bůh dal postupně lidem poznat, až do té míry, že se sám stal člověkem, aby k sobě přitáhl a u sebe shromáždil celý svět skrze vtěleného Syna Ježíše Krista. Nejde tedy o intelektuální sdělení, nýbrž o vitální proces, ve kterém se Bůh přibližuje člověku; v tomto procesu se přirozeně projevují i obsahy, které zajímají intelekt a pochopení Božího tajemství. Proces se týká celého člověka a právě tak i rozumu, ale nejen toho. Existuje pouze jeden Bůh, a proto i dějiny, které prožívá s lidstvem, jsou jediné, platné pro všechny časy. Svého naplnění dosáhly životem, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. V Kristu nám Bůh sdělil všechno, totiž sám sebe, a proto bylo zjevení uzavřeno uskutečněním Kristova tajemství, jež našlo svůj výraz v Novézákoně. Katechismus katolické církve cituje jeden text sv. Jana z Kříže, aby tak vysvětlil definitivnost a úplnost zjevení: „Vždyť poté, co nám dal svého Syna, který je jeho Slovem, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. On sám sdělil vše naráz a jednou provždy v tomto jediném Slově… Neboť to, co dříve sděloval po částech prorokům, řekl nám cele ve svém Synu, když nám dal to celé, čím je jeho Syn. Proto, kdyby se nyní někdo chtěl Boha na něco dotazovat nebo od něj žádat nějaké vidění či zjevení, nejen že by se dopouštěl pošetilosti, ale urážel by Boha tím, že neupíná svůj zrak jedině na Krista a vyhledává jiné věci a novoty“ (kkc 65, Zvon, Praha 1995).

ratzi4Skutečnost, že jediné zjevení Boha dané všem národům bylo naplněno Kristem a svědectvím, které o něm vydávají knihy Nového zákona, váže církev k jediné události posvátných dějin a ke slovům Bible, která tuto událost zaručují a vykládají. To ale neznamená, že by církev nyní mohla hledět jen na minulost, a byla tak odsouzena k neplodnému opakování. kkc k tomu říká: „…i když je zjevení dokončeno, není úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah“ (č. 66). Dva aspekty svázané s jedinečností události a s pokrokem v jeho chápání jsou velmi dobře znázorněny v řeči Páně na rozloučenou, když říká učedníkům: „Měl bych vám říci ještě mnoho jiného, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe… On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí“ (Jan 16,12-14). Na jedné straně nás vede Duch, a otevírá nám tak poznání, k nesení jehož tíže nám dříve chyběl předpoklad – toto je rozsah a hloubka křesťanské víry, které nejsou nikdy uzavřené. Na druhé straně znamená toto vedení ,brát‘ z pokladu samotného Ježíše Krista, jehož nevyčerpatelná hloubka se v tomto vedení projevuje. Katechismus k tomu cituje hluboká slova papeže Řehoře Velikého: „Boží slova rostou zároveň s tím, kdo je čte“ (kkc 94, Sv. Řehoř, in Ez. 1,7,8). II. vatikánský koncil předkládá tři hlavní cesty, v nichž se uskutečňuje vedení Ducha svatého v církvi a tedy ,růst slova‘: věřící k němu docházejí meditací a studiem, hlubokým chápáním, které vychází z duchovní zkušenosti, a skrze kázání těch, „kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy“ (Dei Verbum 8, Zvon, Praha 1995 ).

RATZINGER-vatican-xV tomto kontextu je nyní možné správně pochopit pojem ,soukromého zjevení‘, který se vztahuje na ta vidění a zjevení, k nimž dochází po uzavření Nového zákona; jde tedy o kategorii, do jejíhož rámce musíme umístit fatimské poselství. Především se podívejme, co k této otázce říká kkc: „Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají ,soukromá‘. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není ,vylepšovat‘ nebo ,doplňovat‘ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo“ (č. 67, Zvon, Praha 1995). Je třeba objasnit dvě věci:

1. Autorita soukromých zjevení se podstatně liší od jediného veřejného zjevení: veřejné zjevení vyžaduje naši víru; v něm k nám totiž skrze lidská slova a prostřednictvím živého společenství církve promlouvá sám Bůh. Víra v Boha a v jeho slovo se liší od jakékoliv jiné víry, důvěry, lidského názoru. Určitost, že je to Bůh, kdo promlouvá, mi dává jistotu, že se setkávám se samotnou pravdou a tedy s jistotou, kterou mi nemůže dát žádná forma lidského poznání. Je to jistota, na níž zakládám svůj život a jíž se svěřuji v okamžiku smrti.

fakelucia_withP6 2. Soukromé zjevení je pomocí pro tuto víru a ukazuje se jako věrohodné právě proto, že odkazuje k jedinému veřejnému zjevení. Kardinál Prospero Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV., k tomu říká ve svém klasickém traktátu, který se později stal normativním při blahořečeních a svatořečeních: „Souhlas katolické víry nezávisí na zjeveních schválených takovým způsobem; to není ani možné. Tato zjevení vyžadují spíše souhlas lidské víry ve shodě s pravidly obezřetnosti, která nám ho prezentují jako pravděpodobné a po stránce zbožnosti věrohodné.“ Vlámský teolog E. Dhanis, vynikající znalec této oblasti, tvrdí souhrnně, že církevní schválení soukromého zjevení obsahuje tři prvky: příslušné poselství neobsahuje nic, co by odporovalo víře a dobrým mravům; je dovoleno je zveřejnit a věřící jsou zplnomocněni je s prozíravostí přijmout (E. DHANIS, Sguardo su Fatima e bilancio di una discussione, v La Civiltá Cattolica 104, 1953, II. 392-406, především 397). Takové poselství může být cennou pomocí k lepšímu pochopení a žití evangelia v současné době; proto by se nemělo opomíjet. Jde o pomoc, která se nabízí, ale nikdo není povinen ji použít.

pope-fatima-2010-211Kritériem pravdivosti a hodnoty soukromého zjevení je tedy jeho zaměření na samého Krista. Pokud nás od něho vzdaluje, stává se nezávislým nebo se dokonce vydává za jiný a lepší plán spásy, důležitější než evangelium, pak jistě nepochází od Ducha svatého, který nás uvádí do jádra evangelia, ne mimo ně. To však nevylučuje možnost, že soukromé zjevení může klást nové důrazy, umožňovat vznik nových forem zbožnosti nebo prohlubovat a rozšířit formy dávné. V každém případě však má jít o živení víry, naděje a lásky, které jsou pro všechny trvalou cestou spásy. Můžeme dodat, že soukromá zjevení často pocházejí především z lidové zbožnosti a na ni mají svůj dopad, dávají jí nové podněty a otevírají pro ni nové formy. To však nevylučuje, že by neměly vliv na liturgii, jak to ukazuje například slavnost Corpus Domini a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Z určitého hlediska se ve vztahu mezi liturgií a lidovou zbožností rýsuje vztah mezi Zjevením a soukromými zjeveními: liturgie je kritériem, je vitální formou církve v jejím celku, přímo živena evangeliem. Lidová zbožnost je znamením, že se víra zakořeňuje v jednotlivých národech tím, že proniká do každodenního života. Lidová zbožnost je první a základní formou ,inkulturace‘ víry, která se má neustále nechat orientovat a vést směrnicemi liturgie, která však sama oplodňuje víru vycházejíc ze srdce.

lucia8Přešli jsme tak od spíše negativních upřesnění, která byla především nutná, ke kladnému popisu soukromých zjevení: jak je lze správně klasifikovat počínaje Písmem svatým? Jaké je jejich teologické zařazení? Zdá se mi, že nejstarší list svatého Pavla, který se nám uchoval, snad vůbec nejstarší spis Nového zákona, první list Soluňanům, je nám ukazatelem. Apoštol v něm říká: „Nezhášejte (oheň) Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte“ ( 5,19-21). Církvi se v každé době dostává charizmatu proroctví, které musí být prověřováno, ale kterým nelze pohrdat. V této souvislosti je třeba si uvědomovat, že proroctví v biblickém smyslu neznamená předpovídat budoucnost, nýbrž vysvětlovat vůli Boží pro současnou dobu a ukazovat tedy správnou cestu do budoucnosti. Ten, kdo předpovídá budoucí události, jde za zvědavostí rozumu, který chce odhalit budoucnost; prorok jde za slepotou vůle a myšlení a objasňuje Boží vůli jako požadavek a směr přítomnosti. Předpovídání budoucnosti má v tomto případě druhotnou důležitost. Podstatné je uskutečnit jediné zjevení, které se mě hluboce týká: prorocké slovo může být varováním nebo útěchou, či obojím zároveň. V tomto smyslu je možné spojit charizma proroctví s kategorií ,znamení času‘, které znovu zdůraznil II. vatikánský koncil: „…Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?“ (Lk 12,56). ,Znamením času‘ v tomto Ježíšově výroku je nutno chápat jeho vlastní cestu, jeho samotného. Vykládat znamení času ve světle víry znamená rozpoznat přítomnost Krista v každé době. V soukromých zjeveních uznaných církví – tedy také ve Fatimě – jde o toto: mají nám pomoci pochopit znamení času a najít na ně správnou odpověď ve víře.

3331-fatimaAntropologická struktura soukromých zjevení
Poté, co jsme se skrze tyto úvahy snažili určit teologickou pozici soukromých zjevení, se před interpretací fatimského poselství musíme ještě pokusit krátce objasnit jejich antropologický (psychologický) charakter. Teologická antropologie rozlišuje v tomto ohledu tři formy vnímání neboli ,vidění‘: vidění za pomoci smyslů, tedy vnější tělesné vnímání, vnitřní vnímání a duchovní vidění (visio sensibilis – imaginativa – intellectualis). Je jasné, že v případě vidění v Lurdech, Fatimě atd. nejde o normální vnější vnímání smysly: viděné obrazy a postavy se nenacházejí vně, v prostoru, jako se v něm nachází například strom nebo dům. To je naprosto zřejmé například při vidění pekla (vylíčeného v první části fatimského ,tajemství‘) nebo také při vidění popsaném v třetí části ,tajemství‘. Lze to však snadno dokázat i u jiných vidění, především proto, že je neviděli všichni přítomní, nýbrž pouze vizionáři. Stejně tak je zřejmé, že nejde o intelektuální ,vidění‘ bez obrazů, jak se s ním setkáváme ve vysokých stupních mystiky. Jde tedy o prostřední kategorii – vnitřní vnímání, které je pro vizionáře nepochybně tak silné, že se pro něj rovná vnějšímu úkazu vnímatelnému smysly.

Vnitřní vidění neznamená fantazii, jež by byla pouhým výrazem subjektivní představivosti. Znamená to spíše, že se duše dotýká cosi skutečného, i když nadsmyslového, a uschopňuje ji vidět to, co je smyslům nevnímatelné a neviditelné. Jedná se o vidění ,vnitřními smysly‘. Jsou to opravdové ,předměty‘, které se dotýkají duše, i když nepatří do našeho obvyklého vnímatelného světa. K tomu se vyžaduje vnitřní bdělost srdce, která vzhledem k silnému tlaku vnějších skutečností, obrazů a myšlenek, jež naplňují duši, většinou není dána. Člověk je veden za hranice pouhé vnějškovosti, dotýkají se ho nejhlubší dimenze skutečnosti, stávají se pro něj viditelnými. Lze tak možná pochopit, proč se právě děti přednostně stávají adresáty takových zjevení: jejich duše je ještě málo zakalená, vnitřní schopnost vnímání jen málo poškozená: „Z úst nemluvňat a kojenců zjednal sis chválu“, odpovídá Ježíš 3. veršem 8. žalmu na kritiku velekněží a starších, kteří se pohoršují nad voláním dětí„Hosana!“ (Mt 21,16).

img_08Vnitřní vidění‘, jak bylo řečeno, není fantazie, nýbrž opravdový způsob vnímání. Avšak má i svá omezení. I vnější vidění zahrnuje vždy také subjektivní faktor: čirý objekt nevidíme, přichází k nám filtrován našimi smysly, které musí vykonat proces překladu. U vnitřního vidění je to ještě evidentnější, především proto, že jde o skutečnosti, které samy o sobě přesahují náš horizont. Subjekt, vizionář, je zapojen ještě mnohem silněji. Vidí díky svým konkrétním možnostem, jemu dostupným způsobem představivosti a poznání. Ve vnitřním vidění jde o ještě rozsáhlejší proces překladu než u vidění vnějšího tak, že subjekt se podstatně spolupodílí na vytváření obrazu toho, co se mu zjevuje. Ke zobrazení může dojít jen podle jeho schopností a možností. Taková vidění proto nikdy nejsou pouhými ,fotografiemi‘ onoho světa, ale nesou s sebou možnosti a omezení subjektu, který je vnímá.

To lze vidět ve všech velkých viděních světců; platí to samozřejmě i o viděních fatimských dětí. Obrazy, které popisují, v žádném případě nejsou pouhým výrazem jejich fantazie, nýbrž plodem skutečného vnímání, jež má vyšší a vnitřní původ; nelze si je však představovat ani tak, jako by se na chvíli zvedla opona onoho světa a ukázalo se nebe ve své čiré podstatnosti, jak ho jednoho dne, jak doufáme, uvidíme v konečném spojení s Bohem. Obrazy jsou spíše jakousi syntézou podnětu pocházejícího shůry a disponovatelných možností vnímajícího subjektu, tedy dětí. Z tohoto důvodu je obrazná řeč těchto vidění řečí symbolickou. Kardinál Sodano o tom říká: „…nepopisují fotografickým a detailním způsobem budoucí události, ale shrnují a soustřeďují na společném pozadí skutečnosti, které se rozprostírají v čase v blíže neurčené souslednosti a trvání.“ Toto zhuštění časů a prostorů do jediného obrazu je typické pro taková vidění, jež mohou být většinou rozluštěna pouze, a posteriori‘. Ne každý viděný prvek musí mít v tomto ohledu konkrétní historický význam. Rozhodující je vidění v jeho celku a z pohledu tohoto celku je třeba chápat detaily. Těžiště obrazu se nakonec odhalí na základě toho, co je absolutním těžištěm křesťanského, proroctví‘: těžiště je tam, kde se vidění stává výzvou k Boží vůli a vede k ní.

fat1Pokus o výklad fatimského „tajemství“

V příslušné literatuře byla již první a druhá část fatimského tajemství natolik prodiskutována, že není třeba vše líčit znovu. Rád bych jen krátce připomněl nejdůležitější bod. Děti prožily krátký okamžik plný hrůzy, ve kterém viděly peklo. Viděly pád „duší ubohých hříšníků“. Nyní je jim řečeno, proč tomuto okamžiku byly vystaveny: aby „je zachránily“ – aby ukázaly cestu záchrany. Vybavuje se nám věta z prvního Petrova listu: „cílem vaší víry je spasení duší“ (srov. 1,9). Vyznačenou cestou k tomuto cíli je – k překvapení osob pocházejících z anglosaského a německého kulturního prostředí – úcta k Neposkvrněnému Srdci P. Marie. K pochopení může v tomto případě postačit krátké vysvětlení. ,Srdce‘ v biblickém jazyce znamená těžiště lidské existence, místo, kde se soustřeďuje rozum, vůle, temperament a citlivost, kde člověk nachází svou jednotu a vnitřní směr. ,Neposkvrněné Srdce‘ je podle Mt 5,8 to srdce, jež pro svůj vztah k Bohu dosáhlo dokonalé vnitřní jednoty, a tedy „vidí Boha“. Úcta k Neposkrvněnému Srdci P. Marie proto znamená směřovat k postoji srdce, v němž se,fiat‘ – „ať se stane podle tvé vůle“ – stalo utvářejícím středem celé existence. Pokud by někdo namítal, že bychom však mezi sebe a Krista neměli klást lidskou bytost, bylo by dobré připomenout, že Pavel se neobává říci svým komunitám: Napodobujte mě! (1Kor 4,16; Fil 3,17; 1 Sol 1,6; 2 Sol 3, 7,9). Na apoštolovi si totiž mohou konkrétně ověřit, co to znamená následovat Krista. Od koho bychom se však v každé době mohli učit lépe než od Matky Páně?

Dospěli jsme tak konečně ke třetí části fatimského ,tajemství‘, kterou poprvé v úplnosti zveřejňujeme. Z předešlé dokumentace vyplývá, že výklad, který ve svém textu podal kardinál Sodano 13. května, byl nejprve osobně předložen sestře Lucii. Ta k tomu především poznamenala, že jí bylo dáno vidění, ne však jeho výklad. Výklad, říkala, není záležitostí vizionáře, ale církve. Po přečtení textu však řekla, že tento výklad odpovídá tomu, co prožila, a že ze své strany uznává tento výklad za správný. Následující část může být tedy pouze pokusem o hlubší odůvodnění tohoto výkladu na základě dosud uvedených kritérií.
Tak, jako je nalezeným klíčovým výrazem v první i druhé části ,tajemství‘ výraz „zachránit duše“, v tomto ,tajemství‘ je jím trojí volání: „Pokání! Pokání! Pokání!“ Připomíná nám začátek evangelia: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15). Chápat znamení času znamená chápat naléhavost pokání, obrácení, víry. To je správná odpověď na historickou chvíli, která je charakterizována velkými hrozbami zachycenými následujícími obrazy. Dovolím si zařadit jednu osobní vzpomínku; v osobním rozhovoru mi sestra Lucie řekla, jak stále jasněji chápe, že cílem všech těchto zjevení je stále větší růst ve víře, naději a lásce – vše ostatní je jen prostředek, který k tomu vede.

RWSP-Fatima-children-aPodívejme se teď podrobněji na jednotlivé obrazy. Anděl s ohnivým mečem po levici Matky Boží připomíná analogické obrazy z Apokalypsy. Představuje hrozbu soudu, která doléhá na svět. Výhled, že by se svět mohl v moři plamenů přeměnit v popel, se dnes už nejeví jako čirá fantazie: sám člověk připravil svými vynálezy ohnivý meč. Vidění pak ukazuje sílu, která se staví ničivé moci – je to zář Matky Boží a v určitém smyslu z ní vycházející výzva k pokání. Tím způsobem je zdůrazněna důležitost svobody člověka: o budoucnosti není navždy rozhodnuto a obraz, který děti viděly, není film budoucnosti, na němž by se nic nemohlo změnit. Ve skutečnosti k veškerému vidění dochází jen proto, aby svoboda vystoupila do popředí a byla pozitivně využita. Smysl vidění tedy není ukázat film o nenapravitelně stanovené budoucnosti. Smysl je právě opačný, totiž uvést do pohybu síly pro změnu k dobrému. Proto jsou zcela zcestná ona fatalistická vysvětlení ,tajemství‘, jež například říkají, že atentátník z 13. května 1981 byl vlastně nástrojem Božího plánu řízeného Prozřetelností, a nemohl tedy jednat svobodně, nebo jiné podobné názory, které kolují ve veřejnosti. Vidění mluví spíše o nebezpečích a o cestě, jak se před nimi zachránit.
Následující věty textu znovu velmi jasně ukazují symbolický charakter vidění: Bůh zůstává nesmírný a je světlem, jež překonává každé naše vidění. Lidé se jeví jako v nějakém zrcadle. Musíme mít neustále na paměti toto vnitřní omezení vidění, jehož hranice jsou tu viditelně naznačeny. Budoucnost se ukazuje pouze „jako v zrcadle, nejasně“ (srov. 1 Kor 13,12). Všimněme si nyní jednotlivých obrazů, které následují v textu ,tajemství‘. Místo dějiště je popsáno třemi symboly: strmá hora, velké polorozbořené město a konečně velký kříž z hrubých kmenů. Hora a město symbolizují místo lidských dějin: dějiny jako namáhavý výstup vzhůru, dějiny jako místo lidské tvořivosti a lidského soužití, ale zároveň jako místo zkázy, jíž člověk ničí dílo své vlastní práce. Město může být místem společenství a pokroku, ale také místem nebezpečí a krajních hrozeb. Na hoře stojí kříž – cíl a orientační bod dějin. Na kříži se zkáza mění ve spásu; tyčí se v dějinách jako znamení bídy a jako jejich příslib.

lucie_01Pak se tu objevují osoby: bíle oblečený biskup („tušili jsme, že by to mohl být Svatý otec“) další biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice a konečně mužové a ženy všech tříd a sociálních vrstev. Zdá se jako by papež šel přede všemi, chvějící se a trpící všemi těmi hrůzami, jež ho obklopují. Nejen domy toho města jsou polorozbořené – papež kráčí mezi mrtvolami zabitých. Cesta církve je popisována jako Via Crucis, jako putování údobím násilí, ničení a pronásledování. V tomto obraze lze objevit znázorněné dějiny celého století. Jako jsou místa země shrnuta ve dvou obrazech – hora a město orientující se na kříž – tak i časy jsou prezentovány sevřeným způsobem: ve vidění můžeme rozpoznat uplynulé století jako století mučedníků, jako století utrpení a pronásledování církve, jako století světových válek a mnoha místních válek, které naplnily celou jeho druhou půli a přinesly s sebou nové formy krutosti. V ,zrcadle‘ tohoto vidění můžeme vidět svědky víry celých desetiletí. V této souvislosti se zdá vhodné uvést větu sestry Lucie, kterou napsala v dopise Svatému otci 12. května 1982: „Třetí část ,tajemství‘ se vztahuje na slova Naší Paní: ,Jestli ne, (Rusko) rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučeni, Svatý otec bude muset hodně trpět, mnohé národy budou zničeny.'“
Postava papeže má na Via Crucis v jednom ze století zvláštní úlohu. V jeho namáhavém výstupu na horu můžeme bezpochyby najít zobrazení různých papežů, kteří, Piem X. počínaje až po nynějšího papeže, sdíleli utrpení tohoto století a snažili se uprostřed nich jít po cestě, která vede ke kříži. Ve vidění je i papež zabit na cestě mučedníků. Což v tom neměl Svatý otec poznat svůj osud, když si po atentátu 13. května 1981 dal přinést text třetí části ,tajemství‘? Stál velmi blízko hranici smrti a sám vysvětlil své zachránění následujícími slovy: „byla to mateřská ruka, která vedla dráhu kulky a papež se ve smrtelném zápase zastavil na prahu smrti“ (13.5.1994). Skutečnost, že „mateřská ruka“ vychýlila smrtelnou kulku, znovu ukazuje, že neexistuje neměnný osud, že víra a modlitba jsou moci, které mohou ovlivnit dějiny a že nakonec modlitba je silnější než střely, víra je mocnější než rozdělení.

article-2586Závěr ,tajemství‘ připomíná obrazy, které možná Lucie viděla ve zbožných knihách a jejichž obsah vyplývá ze starobylých intuicí víry. Je to utěšující vidění, které chce dát uzdravující moci Boha proniknout do dějin krve a slz. Andělé zachycují pod rameny kříže krev mučedníků a zalévají tak duše, které se přibližují k Bohu. Krev Kristova i krev mučedníků je zde pod stejným zorným úhlem: krev mučedníků stéká z ramen kříže. Jejich mučednictví se naplňuje v solidaritě s Kristovým utrpením, stává se s ním jedno. Doplňují „na svém těle, co ještě zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (srov. Kol 1,24). Jejich život se stal samotnou eucharistií, vloženou do tajemství zrna, které umírá a stává se plodným. Krev mučedníků je semenem křesťanů, řekl Tertulián. Jako se z Kristovy smrti, z jeho otevřeného boku, zrodila církev, tak je smrt svědků úrodnou půdou pro budoucí život církve. Vidění třetí části ,tajemství‘, na počátku tak stísňující, se tedy uzavírá obrazem naděje: žádné utrpení není marné a právě trpící církev, církev mučedníků se pro člověka stává ukazatelem při hledání Boha. Do láskyplných rukou Boha byli přijat nejen trpící jako Lazar, který došel velké útěchy a tajemně představuje Krista, který se chce stát pro nás ubohým Lazarem; je tu něco víc: z utrpení svědků vyvěrá očistná a obnovující síla, protože zpřítomňuje Kristovo utrpení a předává přítomnosti svou spásonosnou účinnost.

201104301736_2Dospěli jsem k poslední otázce: Co ve svém celku (ve třech částech) znamená ,fatimské tajemství‘? Co nám říká? Především musíme říct spolu s kardinálem Sodanem: „…události, ke kterým se třetí část fatimského ,tajemství‘ vztahuje, už se zdají být minulostí“. Tak, jak jsou jednotlivé události představeny, už minulosti patří. Kdo očekával vzrušující apokalyptická zjevení o konci světa nebo o směru dějin, zůstal nutně zklamán: Fatima nenabízí uspokojení pro naši zvědavost, ostatně křesťanská víra většinou vůbec nechce a nemůže být návnadou pro naši zvědavost. To, co zůstává, jsme viděli hned na počátku našich úvah o textu ,tajemství‘: výzva k modlitbě jako cestě ke „spáse duší“ a ve stejném smyslu volání – čiňte pokání a obraťte se!
Nakonec bych se chtěl ještě jednou zmínit o dalším klíčovém slovu ,tajemství‘, jež se stalo právem proslulé: „Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí“. Co to znamená? Srdce otevřené Bohu, očištěné kontemplací Boha, je silnější než pušky a jakékoliv zbraně. Mariino ,fiat‘, slovo jejího srdce, změnilo dějiny světa, protože na tento svět přivedlo Spasitele a díky tomuto „Ano“ se Bůh mohl stát člověkem v našem prostoru, a zůstává tak navždy. Vidíme a zakoušíme stále, že zlo má v tomto světě moc. Má moc, protože naše svoboda se stále odvrací od Boha. Avšak od doby, kdy sám Bůh má lidské srdce, a obrátil tak svobodu člověka k dobru, k Bohu, nemá svoboda v konání zla poslední slovo. Od té doby platí slova: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). Fatimské poselství nás vybízí, abychom důvěřovali tomuto příslibu.

JOSEF kardinál RATZINGER
prefekt Kongregace pro nauku víry

 

Obrázky převzaty z prohlížeče Google

 

Doporučuji si také přečíst několik dílu o Fatimě 1 díl; 2 díl; 3 díl; 4 díl; 5 díl; 6 díl, 7 díl tyto díly jsem vydal jako seriál a přípravu k 100 letům Fatimských zjeveních, abychom lépe pochopili krásu a hloubku tohoto zjevení.

Bližší informace naleznete také:  

Odkaz na oficiální stránky potního místa v Portugalské Fatimě naleznete zde

Na stránky fatimského apoštolátu v Koclířově, naleznete zde.

 

 

2 komentáře to “výklad fatimského tajemství”

  1. Tom napsal:

    no zajímavé

  2. Josefka Margoldová napsal:

    četla jsem celé je to krásné

Zanech komentář

POČÍTADLO NÁVŠTĚV

TOPlist