Po tak zvaných základních svátostech, nebo-li iniciačních svátostech, se dostáváme k svátostem, kterým se říká uzdravující a první svátostí o které si řekneme je svátost smíření.

Svátost smíření se nazývá spolu se svátostí nemocných svátostmi uzdravujícími. Tyto svátosti lidskou duši uzdravují. Při pomyšlení na tuto svátost člověka napadají různé myšlenky, ale také strach a obava, „co si ten kněz o mně pomyslí a jak se pak na mě bude koukat“… Tak bychom mohli pokračovat dále. Měli bychom si uvědomit jednu důležitou skutečnost. Až půjdeme ke dveřím s nápisem zpovědnice, nechme všechen strach a obavy za dveřmi, a až tam přijdeme, uvědomme si, že kněz zastupuje toho milujícího Otce, který má radost z návratu ztraceného syna nebo dcery, který se mu vzdálil svým hříchem (Lukáš 15,11—32). Je to jedna ze svátostí, která nám Pána Ježíše představuje jako toho, za kterým můžeme přijít s každou svojí chybou a slabostí.

Překonávání překážek je velmi těžké a namáhavé. Je třeba se tomu učit, znovu a znovu. Uvědomujeme si to? Snažíme se o to? Nebo si myslíme, že už všechno známe a umíme a že na to stačíme sami? Pak by nebylo divu, kdybychom udělali v životě spoustu chyb. Ale Pán Ježíš nás nenechává v neštěstí a v propasti hříchu. I pro tento případ připravil svou pomocnou ruku. Je to svátost smíření.

Bylo jí osmnáct let. Když na ni přišla řada u zpovědnice, řekla ve zpovědi asi toto: „Naposledy  jsem tu byla před měsícem. Zpovídám se z těchto hříchů: Dvakrát jsem se hašteřila se sourozenci. Jednou mlsala. Těchto hříchů lituji a slibuji, že se polepším.“ Na to jí řekl kněz: „Představ si, že stojíš před Bohem. Myslíš, že by ti Bůh řekl: Jsem s tebou úplně spokojen. Jenom dvě věci ti musím vytknout; dvakrát ses hašteřila a jednou jsi mlsala. To by mělo být všechno?“ Dívka mu odpověděla: „To jistě ne!“ „Ano, Boží pohled by šel jistě hlouběji. Soudil by asi takto: Vyrostala jsi v dobré katolické rodině. Mnoho zlého jsi neudělala, ale dobrého také ne. Tvoje víra ve mně byla velmi malá. Nemodlila ses více, než bylo tvou povinností. Moc jsi na mne nemyslela, a popravdě řečeno, po mé blízkosti jsi ani moc netoužila. Leckterý úkol jsem ti chtěl svěřit. Kolika dobrými vlastnotmi jsem tě obdařil, kolik máš schopností! Pravda, nejsi nejhorší, ale mohlo z tebe být víc; nestala ses, čím ses mohla stát, a přinášíš mi prázdné ruce. Tak nějak by možná zněl Boží výrok. Chápeš asi, v čem by mohla být tvoje vina. Připiš si do svého zpovědního zrcadla: Bůh mi svěřil mnoho dobrého, jsem jeho správkyní? Za co jsem odpovědná? Co jsem v tom směru udělala anebo opomenula? To by mohlo být pro tebe do budoucna dobrou pomůckou.“ Za několik dní navštívily čtyři dívky téhož kněze. Jedna z nich řekla: „Nedávno jsem byla u vás u zpovědi. Řekl jste mi, jak  by asi zněl Boží soud nade mnou. Mluvila jsem o tom s kamarádkami. Nemohl byste nám říct, v čem my mladí nejvíce chybujeme?“ Kněz jim na to mimo jiné řekl: „Především nemluvte tak často o zpovídání. Zpovídání znamená vyznání hříchů, a to zdaleka není to nejdůležitější. Mluvme raději o svátosti pokání. A co je to vlastně pokání? Ne v první řadě odříkání hříchů, ale účinné obrácení k Bohu. To vám především kladu na srdce.“

Svátost pokání je  tedy svátostí návratu na Boží cestu.

Svátost smíření má tyto části:

1. Lítost:  Ta předpokládá, že si uvědomíme, že jsme Pána Boha urazili, že jsme hřešili. Proto by lítosti mělo předcházet sebepoznání — zpytování svědomí: při tomto úkonu bychom si měli uvědomit, jak máme žít jako ti, kteří následují Pána Ježíše, v čem jsme to neudělali a jak to máme napravit. (Zpytování svědomí je třeba dělat v klidu doma anebo před zpovědí v kostele.) Abychom si opravdu cvičili své svědomí, je potřeba, abychom se večer, než půjdeme spát, podívali nazpět a řekli Pánu Ježíši, v čem jsme chybovali, ale stejně tak i to, co se nám povedlo.

S lítostí souvisí i předsevzetí: člověk by měl přemýšlet a stanovit si nejen, jak se bude hříchu bránit, vyhýbat se příležitosti k němu, přemáhat špatné návyky, ale hlavně, jak se bude snažit dělat Pánu Ježíši radost.

2. Vyznání (zpověď): Vyznáváme své hříchy před knězem. Je mu nutné říci všechny své hříchy. Je potřeba si uvědomit, že tam nesedí žádný tyran, ale dobrotivý otec, kterému na nás záleží. Nemusíš se před knězem stydět anebo se bát. Každý kněz je vázán zpovědním tajemstvím.

3. Kající skutek (zadostiučinění): Především by člověk měl v mezích možností napravit škody, které způsobil. Mimo to po zpovědi vykoná uložené nebo dobrovolné pokání (kající skutek), který nás přivádí blíž k Bohu.

4. Rozhřešení: Kněz prohlašuje, že jeho službou Bůh odpouští kajícníkovi hříchy. Je to vrchol svátosti smíření.

Po svátosti smíření je dobré Pánu poděkovat za milost smíření (buď vlastními slovy anebo z kancionálu modlitbou č. 047).

Jak svátost smíření probíhá?

Když kajícník přijde vyznat se ze svých hříchů, přijímá ho kněz z bratrskou láskou a přátelsky ho přivítá.

Obřad začíná znamením kříže:

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“

Pokud přijdete ke knězi, kterého neznáte a on nezná vás, je dobré se představit, např.: „Je mi … let, chodím do školy nebo dělám to a to.“

Pak kněz povzbudí kajícníka.

Potom vyznáte své hříchy, např.: „Svátost smíření jsem naposledy přijal (uvedete kdy) a vyznávám se z těchto hříchů: …….

Po  vyznání: „To jsou mé hříchy. Lituji jich pokorně a chci se polepšit.“

Pokud byste se chtěli na něco zeptat nebo o něčem se poradit, nebojte se zeptat hned po vyznání hříchů.

Pokud byste si nevěděli rady, kněz vám s vyznáním pomůže vhodnými otázkami (nebojte se poprosit ho o pomoc). Po vyznání řekne kněz pár vět na povzbuzení a uloží vám pokání (to záleží na každém knězi, jaké pokání uloží). Potom kněz vztáhne ruce a říká slova rozhřešení. Vy odpovíte: „Amen.“

Kněz vás propustí slovy: „Pán ti odpustil hříchy. Jdi v pokoji.“

Nebojte se přistupovat k této svátosti, která nás učí důvěřovat v Boží lásku a odpuštění.