+2

  

Slavíme první den po sobotě a den, „který nám učinil Pán“ Ve všech kostelích na svět zní veliká a radostná zpráva: Pán opravdu vstal, aleluja!

V den slavnosti se v kostelích čte Janovo evangelium, nebo večer, se muže číst zprava o Ježíši, který se zjevil učedníkům jdoucí do vesničky Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů, jak píše evangelista Lukáš.

Dávám zde text 24. kap Lukášova evangelia. Text, který mě vždy o slavnosti zmrtvýchvstání oslovil a oslovuje. Byl bych moc rád s Vámi porozjímal nad smutkem dvou učedníku a nad jejich poznáním Ježíše při lámání chleba.

Vypněme vše kolem sebe a začtěme se do textu Lukášova evangelia:

Ještě ten den (první po sobotě) se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.  Lk 24,13-35

Dva učedníci se vydávají do vesničky Emauzy. Lukáš upozorňuje, že: hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Když čtu tento text, tak si vždy říkám, co se asi všechno muselo honit v hlavě těmto učedníkům… Jsou plný zmatku a tím i smutku… Dlouze debatuji, uvažují a ani si nevšímají, že se k nim přidává sám Ježíš… Učedníci jsou plný smutku, že poutníka, který jde s nimi, nepoznávají. „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Jak nevinná otázka, ale reakce ukazuje situaci, ve které se učedníci nacházejí.

Učedníci zesmutní ještě více a odpovídají, možná i podrážděně „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ diskuze pokračuje dál: „A co se stalo?“ A učedníci tomuto „neznámému“ poutníkovi začínají vyprávět: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“

Lavina slov, ve kterých pozorný posluchač, cítí smutek a zmatek… Byl ukřižován a my jsme tak doufali, že to je ten slíbený Mesiáš… Byly, ale také překvapeni, neboť skupina žen je zmátla a tyto ženy tvrdily, že vstal… Do tohoto přívalu slov vstupuje „neznámý“ poutník: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?…“  

Ježíš začíná učedníkům vysvětlovat skrze písmo, proč se to muselo všechno stát.

Učedníci pozorně naslouchají, až přišli do cíle své cesty… „Neznámý“ poutník chce pokračovat dál. Učedníci touží, aby s nimi zůstal. Cítí, že to je někdo, kdo jim rozumí. Někdo kdo krásně vysvětluje a vypráví. Proto z učedníků vypadává věta: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“

Vcházejí společně do domu a usedají ke stolu a učedníci prožívají něco, co už zažili: Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim.  V tu chvíli se udalo něco, co je poznamená na celý život v okamžiku lámaní chleba se jim otevřely oči a poznali ho. V tu chvilku se jim, ale Ježíš ztratí a oni pochopili. Pochopili a museli uznat, „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“  

Což i my křesťané 21. stol. se s Kristem nesetkáváme u Božího Slova a u lámání chlebe? Jak je na tom naše srdce? Zůstáváme i my v úžasu, tak jako Ježíšovi učedníci?

Učedníci jsou nadšeni, že musím okamžitě všeho nechat a běžet opět zpět a vyprávět zbytku apoštolů: co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.

Kéž i nás překvapí a osloví svědectví: „Pán skutečně vstal…“

Obrázky převzaty z prohlížeče Google.cz