Cesta 121, pro mnohé z nás sdružení, o němž čteme převážně v Katolickém týdeníku. Sdružení, které se chce starat o nemocné kněze. Mám velikou radost, že si našel čas odpovědět na několik otázek, člověk, který je s Cestou 121 spojen. Člověk, jehož si vážím, je mi ctí ho znát a jsem rád, že ho mohu pokládat za svého přítele. Tím, kdo toto sdružení vede je Antonín Randa.

Mohl by ses v pár větách čtenářům představit?

Většina lidí si mě spojuje s Katolickým týdeníkem, v němž jsem dlouhá léta působil jako šéfredaktor. Ale už se tolik neví, že jsem pracoval také v bance, ve státní organizaci pro ochranu přírody nebo třeba v agentuře zabývající se organizací jazzových koncertů.

Jak jsem již v úvodu řekl, jsi spojen se sdružením Cesta 121, proč zrovna takový název a co má toto sdružení za úkol?

Nad názvem jsme dlouho přemýšleli a nakonec se rozhodli odkázat na Žalm 121, který začíná slovy: „Obracím své oči k horám, odkud mi přijde pomoc…“. My chceme být těmi, kteří kráčí po cestě vedoucí až k příbytku kněze, jenž pomoc potřebuje.

Váš hlavní úkol je, abyste ulehčili život starým a nemocným kněžím. Jak biskupové a kněží na vás a vaší službu reagují?

Když jsme začínali, byli jsme takovým zjevením. Mělo se za to, že když máme funkční kněžské domovy s kvalitní péčí, že nic dalšího není potřeba. Jenže ono bylo a každým novým případem se zvyšovala důvěra v naše služby. A dnes, po osmi letech fungování, jsme, k mé velké radosti, na každé faře vítanými hosty a není výjimkou, že se nám ozve i biskup či generální vikář s podnětem, zda by se někde nedalo pomoci.

Co kněz ve stáří potřebuje? Na faře jsou většinou sami, není pro ně důležité hlavně společenství a ujištění, že v nemoci a lidské slabosti nejsou sami?

Rozdělil bych to na dvě nejčastější situace. Tou první je stav, kdy je starší kněz mentálně fit, ale má problémy s chůzí. Některé části fary se tak pro něj stávají velkým rizikem. Nevyjde schody, nezvládne nosit kbelíky s uhlím, vana v koupelně je stále větší překážkou. V těchto případech jsou potřeba konkrétní úpravy, aby se fara stala místem, kde kněz může žít dál, i přes různé fyzické hendikepy. Pocity určitého odloučení jsou pak tou druhou situací. Kněz může trpět tím, že si uvědomuje, že mu ubývají síly, cítí, že neumí dostatečně oslovit určitou skupinu farníků, protože jí už s ohledem na svůj věk nerozumí, možná si představoval závěr svého života jinak. Pocity přepracování či určitého vyhoření pak mohou nastat i u mladšího člověka. Zde se snažíme být nablízku bez ohledu na stáří kněze.

Jistě každý kněz potřebuje něco jiného, jsou služebníci oltáře pokorní, nebo vyžadují něco extra?

Jsou mimořádně skromní. Kněžská generace, která nyní odchází, mnohdy prožila různé perzekuce totalitního aparátu a snad právě to je zocelilo a krása kněžství z nich září jako diamant. Ano, jsou staří, kolikrát se už ani bez pomoci druhých neobejdou a mají své chyby, stejně jako je máme všichni. Vždycky jim ale záleží nejvíce na druhých. Ptají se, zda přijetím pomoci nezpůsobí, že se třeba nedostane na někoho jiného, potřebnějšího.

Cesta 121 se stará také o nemocné otce Kardinála. Pověz nám, je mu alespoň malinko lépe a jak je mu Cesta 121 prospěšná?

Diagnóza pana kardinála je tak závažná, že se nedá očekávat úplné uzdravení. Všichni se jen snažíme, aby měl závěr života hezký, aby ho nic nebolelo, byl uprostřed lidí, kteří jsou mu nejbližší a nejlépe v domácím prostředí. Většina z toho se daří, otec kardinál se zajímá o společenské dění, občas vtipkujeme a bavíme se tak, jako bychom nebyli v nemocničním pokoji, ale třeba v kavárně nebo v kanceláři na arcibiskupství. Moc bychom si všichni přáli, aby se pan kardinál mohl ještě jednou vrátit do Karlína. Je to i jeho velké přání, ale zda se podaří splnit, to v tuto chvíli nikdo neví.

Jistě poznáváš plno osobností, které setkání tě nejvíce oslovilo?

To se snad ani nedá vyjmenovat. Vzácných lidí bylo a je v mém životě mnoho a jsem za to vděčný. Uvědomuji si, jak moc z těchto setkání čerpám a kolik podnětů mi dávají. Snad bych mohl jmenovat kněze a filozofa Karla Vránu, rovněž Oto Mádr byl mým dobrým přítelem. A z žijících osobností bych jmenoval třeba právě Prokopa Siostrzonka, vašeho převora a mého spolupracovníka v Cestě 121.

Můžeme také my, čtenáři tohoto blogu, Cestě 121 pomoci?

Jsme vděčni, pokud nás lidé upozorní, že v jejich okolí je kněz, který by podle jejich názoru potřeboval pomoc či ulehčení. Za to jsme vždycky rádi, protože je těžké mít přehled, co se děje v různých zapadlých koutech našich diecézí. Ale pokud používají Facebook, těší nás každý like a sdílení, aby se o Cestě 121 co nejvíce vědělo, protože prostředky na reklamu nemáme. A pokud by chtěl někdo na naši činnost přímo přispět, pak je to možné učinit na účet: 2102001767/2700

Na závěr mi dovol jednu osobní otázku. Jistě se setkáváš s kněžími velkých a svatých životů. S kněžími, kteří mají bohatý a úžasný život, který už sám o sobě oslovuje. Řekni nám, co tobě osobně tato služba a setkávaní s kněžími přináší?

Máš pravdu, že se setkávám s kněžími, jejichž život by se takto dal charakterizovat, ale setkávám se i s těmi, kteří svůj kříž třeba neunesli, anebo zkrátka jen nedostali tolik hřiven, aby měli možnost se nějak proslavit či se stát někomu inspirací. A právě tato kombinace lesku a určité bídy je pro mě tou největší inspirací. Je v ní obsaženo celé naše lidství. Krása, kterou někdy tak rádi dáváme na odiv i ta bída, kterou se naopak snažíme skrývat a občas se za ni stydíme.

Milý Toníku, děkuji Ti za tvůj čas a odpovědi, které si mému webu dal. Děkuji Ti za Tvou službu, kterou ve sdružení Cesta 121 děláš. Kéž Tě tato služba naplňuje, neboť děláte velkou věc. I staří a nemocní kněží potřebují lásku a společenství. Ještě jednou Toníku děkuji.

Fotografie Antonín Randa a Katolický Týdeník