ÚVOD

Milí čtenáři, jak jste poznali, máme novou podobu mého soukromého webu – blogu, kterou mi pomohl udělat můj dobrý kamarád, který se jmenuje Lukáš, kterému moc děkuji. Doufám, že se Vám tato podoba bude líbit.

Další informace o mně

Biblický citát na dnešní den
Vládcové, ctěte moudrost. (Mdr 6,21)

Joe Peters – „Tichý pláč“

+50
  

Kniha, kterou jsem přečetl „Tichý pláč“ Joe Peters

Tichý pláč, po knize dítě zvané“To“  která mě nenechala v klidu… autor ve svých vzpomínkách píše o svém dětství… o tátovi, kterého měl moc rád. Táta, který měl pocit, že svého mladšího syna musí chránit. Táta který své dítě musí chránit před matkou, která pila a byla agresivní… Tatínek ale později umírá a pětiletý chlapec zůstává sám a doslova a do písmene mu začíná „peklo“. Jeho vlastní“matka“ se nevyrovnala s rozvodem a také, že malého syna měl jeho otec rád.

Po smrti otce vlastní „matka“ svého syna psychicky i tělesně týrá. Pod neustálím tlakem, začíná chlapec zadrhávat a nakonec přestane mluvit úplně…

Matka si nachází nového „přítele“ , kterému děti musí říkat „táto“. Tento nový „otec“ chlapce začíná zneužívat a prodávat dalším lidem… Chlapec je izolován… a bere všechno co se sním děje jako „normální“ záležitost i když nemůže pochopit: „proč mu to dělají?“

Ani ve škole nemá klid, neboť všichni ho považují za těžko zvládnutelného chlapce, který, aby se bránil  začíná být agresivní. Nikdo ani učení psychologové nepoznali co se s chlapcem děje… Naštěstí se chlapci vrací za pomoci hodné učitelky  řeč…

Joe několikrát utíká a prochází dětskými domovy… nakonec autor utíká do Londýna, kde nachází lásku a ta mu pomáhá se ze vším vyrovnat…autor má pět dětí… přednáší po školách a snaží se pomáhat dětem, které prožili a nebo prožívají to samé co on

Myslím si že kniha“tichý pláč“ je kniha, která muže být učebnicí společnosti, které je jedno co se kolem ní děje… Kniha, která má 245 stran a ani jedna stránka Vás nenechá v klidu… Přiznám se, že „Tichý pláč“ mě nenechal v klidu  stejně tak jako kniha dítě zvané“To“

Co napsat na konec… ani nevím ještě teď mě běhá mráz po zádech a mám slzy v očích… a kladu si otázku? co všechno jsou vlastní „rodiče“ schopní udělat svým dětem a proč společnost zavírá oči?  Ano,1 asi platí heslo: „co tě nepálí to neřeš.“

Jak smutné 🙁

 

Obrázky převzaty z prohlížeče Google.

 

 

2 komentáře to “Joe Peters – „Tichý pláč“”

  1. Nellinka4 napsal:

    Velmi krásná recenze na knížku, jejíž děj je určitě velmi silně emotivní. Knížku jsem sice nečetla, ale podle této recenze to vypadá na velmi povedenou knížku s dobrým dějem.

  2. El napsal:

    Dobrý den,

    také jsem přečetla Dítě zvané To a Tichý pláč ve stejném pořadí jako Vy. Tichý pláč vlastně teprve dočítám, ale ten příběh ( oba příběhy) ve mně vyvolal spoustu emocí. Čtu většinou ráno cestou vlakem do práce a pokaždé jsem na každé stránce úplně roztřesená a znechucená z toho, jak někdo, dokonce vlastní matka, může páchat na nevinné bytosti taková krutá násilí. Proboha proč ? Já vlastní děti mít nemůžu a až si jednou dítě adoptuji, chci mu dát tu nejlepší péči a lásku. Kde se to v těch lidech bere taková krutost? Dále mi přišlo šílené, že úřady a státní správa na nic podezřelého nepřišli, což je taktéž děsivé, protože zde selhává veškerá pomoc a péče týranému dítěti. Když si představíte, že takových případů je více. Jak potom člověk může věřit lidem? Podíváte se na nějakou milou maminku, ale uvnitř vás to po přečtení těchto dvou knih začne hlodat, co když není tak hodná jak vypadá? Z knih jsem si odnesla jediné dvě pozitivní emoce a to z toho, že oba autoři se se svými osudy z dětských let dokázali nějak vyrovnat a využili těchto zlých zkušeností k pomoci ostatním. Podle fotografie Joa Peterse autor navíc vypadá po všech těch katastrofách jako usměvavý sympatický muž. A další pozitivní emoce je vděčnost za moji maminku, která nás všechny milovala a byla tu pro nás. Když jsme byli nemocní, starala se o nás, jak nejlépe mohla, takže vždy , když mi bylo zle, tak nikdy to nebylo tak hrozné, když tam byla maminka a pečovala o mě se vší láskou. Člověk se cítil v bezpečí a že je v nejlepších rukách.

    Docela by mě zajímalo, jestli se něco od té doby zlepšilo v sociálních službách. Vím, že týrání v tomto ohledu je mnohdy těžko prokazatelné a bohužel si toho nemusí nikdo všimnout. Je to velká nespravedlnost. Dá se něco udělat, aby se takové chování vůči dětem už nikdy nemuselo opakovat. Jak se dá zlepšit kontrola nad rodinnou péčí, aby z toho na druhou stranu nevznikla buzerace těch, kteří se o své děti starají s láskou?

    Jsem jen obyčejná zapisovatelka na soudě, ale po přečteních těchto dvou knih mi toto téma nedá spát.

    S pozdravem

    El

Zanech komentář

POČÍTADLO NÁVŠTĚV

TOPlist