+34

  

Dnešní noci ve všech chrámech světa zněla radostná zpráva:  „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen.“ Lk 24,5-6  Dnešní noc rozzářilo krásné ráno, jako by se i příroda probrala… Sluníčko rozzářilo naší zem, jako by i příroda chtěla říci: „Pán Ježíš skutečně vstal“.

Dnes jsem rozjímal nad textem Lukášova evangelia 24 kapitole.

Ještě ten den (první po sobotě) se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba. Lk 24,13-35

Dva učedníci odchází do vesnice Emauzy… Mají v srdci veliké zklamaní a smutek. Celou cestu o těch událostech hovoří… Smutek těmto učedníku zakalil zrak, že si nevšimli, kdo se k nim přidává… „o čem hovoříte?“  To je muselo „dostat.“ „Ty si snad jediný kdo neví, co se v Jeruzalémě stalo…“

Oba učedníci na otázku, co se tam stalo, odpovídají plní smutku: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“  

Nevšimli si, že je to Pán: „Jak jste nechápaví!“ Pan Ježíš jim cestou začal vysvětlovat, proč se všechno vlastně muselo stát. Učedníkům bylo s „člověkem,“ který s nimi putoval dobře.  Proto učedníci říkají: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Ježíš vzal chléb, vzdal díky, lámal…  Otevřeli se jim oči a až teď pochopili: „což nám srdce nehořelo?“ Pochopili, ano je to Pán, který skutečně vstal.

Také my rádi Kristu nasloucháme, často nám hoří srdce, když nasloucháme jeho slovům, ale také my mnohdy máme šupiny v očích. Nevidíme často přes náš strach, obavy atd. Nebo nás Pán zklamal, že jsme o něm měli jiné představy… ale i přesto ve svém srdci říkáme slova jako učedníci: Pane, zůstaň s námi…  Ano Pane, zůstaň a dávej se nám poznat při lámaní chleba, abychom také plni víry říkali: Pán skutečně vstal.