Vážíme si své vlasti a své historie. Má učitelka dějepisu nám vždy říkala: „Když neznáš své vlastní dějiny, neznáš sám sebe, nemůžeš si sám sebe tudíž ani vážit.“

Jak se mám já, jako člověk 21. století, postavit k své minulosti? Jeden vzdělaný člověk, který prožil hrůzy druhé světové války a koncentrační tábor Osvětim, prohlásil: „Kdo zapomene na to, co se zde dělo, je odsouzen k tom, si to zažít znovu.“Dějiny naší vlasti zažily mnohé těžkosti, ale i rozkvěty. Prožily svůj růst, ale také svůj úpadek.Co si představíme pod slovem křesťanství?

Abychom to pochopili, musíme ještě dál. Přemístíme se do dnešního Izraele neboli do Palestiny, a to do let 0 až 33 n. l., kdy patřil Izrael do Římské říše. Izraeliti byli utiskováni a v tu dobu se začalo plnit proroctví dané dávným patriarchům izraelského lidu – že Bůh Izraele pošle zachránce. „Záchránce“, „Pomazaný“ se jiným slovem řekne „Mesiáš“. Jmenoval se a je známější jako Ježíš. Kdo byl tento Ježíš? Ať je to jak chce, byl to 100% muž, který byl pozoruhodný, muž, který dělal veliké divy. Muž, který hlásal radostnou zvěst lidem (řecky „evangelium“). Pro křesťany je tento Ježíš Bohem, přítelem, Pánem a spasitelem. O jeho skutcích se dočteme v Písmu svatém neboli v bibli, která má dvě časti: Starý Zákon  a Nový Zákon. O Kristu se dočteme v Novém Zákoně.

Tohoto Ježíše následovaly zástupy lidí, z těchto lidí si Ježíš vybral 12 mužů, které nazýváme apoštolové. Zvěst o učení Krista se roznesla hlavně díky těmto apoštolům, kteří po smrti Pána Ježíše a (jak zní učení církve) po jeho zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a seslání Ducha svatého rozšířili zvěst o Ježíšovi rychlostí blesku po celém Izraeli a také po světě.

Po celém Izraeli a později i v celé říši Římské začalo pronásledování tohoto učení. Takovým pronásledovatelem byl také muž, který se jmenoval Šavel z Tarzu, Jak sám později prohlásil: Pronásledoval jsme křesťany, až to přesahovalo všechny meze. A právě tohoto pronásledovatele, Šavla, si Kristus obdivuhodným způsobem povolal do svých služeb. Při křtu dostal nové jméno Pavel.

Pavel začal obdivuhodný způsobem a s velikou statečností hlásat radostnou zvěst nejen Izraeli, ale již i za hranicemi této země. Jak Pavel říkal, byl poslán k lidem z Pohanství. Tak se Pavel dostává, až do dnešního Řecka. Učedníkům Kristovým se začalo říkat christovci neboli křesťané. Toto učení se dostává i do řeckého města Soluň.

Křesťanství bylo pronásledováno a mnoho křesťanů zemřelo mučednickou smrtí. Dva velcí apoštolové Petr a Pavel zemřeli za vlády římského císaře Nerona v Římě.

A my konečně náš výklad přeskočíme, až do roku 313, kdy římský císař Konstantin vyhlásil konec pronásledování křesťanů takzvaným Milánským ediktem, kdy dal naprostou svobodu všem křesťanům.

Tím se křesťanství začalo volně rozšiřovat, až se dostáváme do 9. století do Velkomoravské říše. Kníže Rastislav pozval soluňské věrozvěsty, aby pokřesťanštěli jeho zemi. Na Velkou Moravu byli posláni dva řečtí muži, Cyril a Metoděj; oba znali slovanský jazyk a vytvořili vlastní slovanskou abecedu, která umožnila, aby do tohoto jazyka byla přeložena bible.

Bohoslužby se směly slavit pouze v latině a řečtině, proto zpočátku přeložení bohoslužby do slovanského jazyka hodně naráželo, až papež povolil používání tohoto jazyka v bohoslužbě. Oba slovanští apoštolové si mohli být jisti papežovou podporou.

Cyril umírá v Římě, kde je také pohřben, a jeho bratr Metoděj je vysvěcen na biskupa veliké diecéze, která zahrnovala také Velkou Moravu.

Celé 9. stol. je protkáno misionářskou aktivitou. Všechny sousední země přijaly křesťanství. Také sousedi Velké Moravy, tedy Čechy, kde vládli Přemyslovci. Prvním písemně doloženým knížetem je Bořivoj se svou ženou Ludmilou. Tito dva přijeli křesťanství a nechali se od biskupa Metoděje pokřtít.

Konečně se dostáváme k velikým knížatům z rodu přemyslovců a také k prvním slovanským světcům. Tím ale pohanství v Čechách zapomenuto nebylo. Mnoho velikých osobností s nešvary své země bojovalo.

Abychom si rozebrali všechny vládce a světce počátku české země, na to by nám čas nezbyl. Proto mi dovolte zmínit aspoň některé.

Sv. Ludmila

Byla ženou prvního knížete Bořivoje, byla pokřtěna biskupem Metodějem a ve své víře nejen vytrvala, ale snažila se ji předávat dále.

Mnoho se zasloužila o výchovu velikého českého knížete Václava. Bohužel si s Ludmilou moc nerozuměla její snacha Drahomíra, která se po smrti svého manžela Vratislava ujala vlády, neboť Václav byl ještě mlád na to, aby vládl.

Ludmila se odebrala na odpočinek na svůj hrad Tetín. Dnes městečko Tetín najdeme u Berouna. Časté spory mezi Drahomírou a Ludmilou vyústily 15. září 921, kdy nechala Drahomíra Ludmilu na Tetíně uškrtit.

Dostáváme se k další osobnosti, k vnukovi svaté Ludmily knížeti Václavovi.

Sv. Václav

Svatý Václav se v dějinách naší země velice proslavil. Především svou láskou, dobrotou a mírností. Proslavil se také svou hlubokou vírou. Na svou dobu byl velice vzdělaný a přál si, aby i česká země nabyla svou prestiž. Když se dověděl o smrti své babičky Ludmily, nechal její tělo převézt do Prahy.

Tím, že převezl tělo Ludmily, ji vlastně před církví svatořečil. (V minulosti tento akt stačil, aby někdo mohl být prohlášen za svatého; po 13. stol. se takovýto proces zpřísnil a vytvořila se pevná pravidla svatořečení).

S Václavovou politikou nesouhlasil Václavův bratr Boleslav, který hodně usiloval o moc, kterou měl jeho bratr. Příběh o bratrovraždě znáte jistě velmi dobře, a proto si jen řekneme, že se to stalo v Boleslavově městě, kde měl svůj hrad; tam nechal Václava 28. září 935 zavraždit (uvádějí se i jiné roky, například 929). Václav a Ludmila byli kanonizováni (tj. svatořečeni) a prohlášeni za hlavní patrony české země.

Vlády se ujímá Boleslav I., který měl přívlastek Ukrutný.

Boleslav měl syna Boleslava II. (s přívlastkem Pobožný), dceru Mladu, která se stala první benediktinskou abatyší v benediktinském ženském klášteře u Svatého Jiří na Pražském hradě. Boleslav II. rozšířil český stát o Moravu a další území. Založil také biskupství v Praze r. 973. První pražským biskupem byl saský kněz (benediktin) Dětmar.

Kromě Přemyslovců zde konkuroval rod Slavníkovců, mezi těmito rody to hodně vřelo.

Sv. Vojtěch

Rod Slavníkovců měl své sídlo v Libici. Dnes toto místo najdeme u dálnice na Hradec Králové (Libice nad Cidlinou). Z tohoto rodu pocházel i velice vzdělaný muž Vojtěch. Přicházíme k další významné postavě české země.Vojtěch měl velice pohnuté osudy. Narodil se r. 956, studoval v Magdeburku, stává se na popud knížete Boleslava druhým pražským biskupem. Sliboval si, že zde musí křesťanství rozkvést. Bohužel přicházejí těžkosti a kopance nejen od knížete a jeho lidu, ale také od kléru, tedy od kněží. To Vojtěcha velice zasáhlo a měl pocit, že jako biskup zklamal. Jede do Říma, kde podal svou žádost, aby byl svého biskupského úřadu zbaven. V Římě na římském Aventinu (což je jeden ze 7 římských pahorků) vstupuje do benediktinského kláštera a touží po klidném řeholním životě. Nebylo mu to umožněno, neboť po dvou letech přijíždějí poslové z Čech a vyžadují návrat svého biskupa. Vojtěch se vrací zpět do Čech, ale ne sám. Bere si z kláštera, kde byl a který si zamiloval, dvanáct bratří v čele s opatem a u Prahy u vesnice Břevnová má stát klášter. Toto přání se plní a Vojtěch získáva do své práce v hlásání křesťanství pomocníky ze svého kláštera. Kdy jeho italští spolubratři nejen hlásají křesťanství, ale hlavně učí lidi psát, počítat, obdělávat půdu, správně hospodařit. Zakládá se škola atd.

Vojtěch ze svým nevlastním bratrem Radimem jsou na cestě do Říma, kde měli mít nějaké jednání s papežem. Dozvídají se krutou zprávu: na svátek přemyslovského knížete Václava 28. září r. 995, který se v Libici slavil, přijeli knížecí vojáci a celý rod, který byl momentálně v kostele, nemilosrdně vyvraždili. Vojtěch v Římě prohlásil, že se do Čech nevrátí, a odchází hlásat radostnou zvěst Prusům do dnešního Polska. Slaví tam veliké úspěchy, ale 23. dubna 997 se dostává do vesnice, která nějakou víru v nějakého Krista nepřijala a rozhodla se toho, který přišel Krista hlásat, dokonce usmrtit. Vojtěch z rodu Slavníkovců, druhý pržský biskup, umírá mučednickou smrtí.

O počátcích křesťanství píší první kroniky, takovou nejznámější je kronika kněze Kosmase z 12.stol. Křesťanství se šířilo nejen mezi šlechtou, ale také mezi prostým lidem (ještě ve 12. stol. ale byly mezi lidem rozšířeny pohanské zvyky).

Při všech hradech se stavěly kostely a kaple.

Po smrti Boleslava II. končí rozmach české země a začíná boj o trůn.

My se společně přesuneme do druhé poloviny 11. stol., do vlády knížete Oldřicha, který opět začíná budovat český stát. Jeho synu Břetislavovi říkali také Český Achilles
– jistě znáte ten slavný příběh o únosu urozené Jitky knížetem Břetislavem.

Břetislav se také proslavil, častými v pády do sousedních zemí. Při jedné takové akci v Polsku se dozvídá, že v Hnězdně je hrob jeho oblíbeného světce Vojtěcha, a proto se rozhodl si ostatky odvézt zpět do Čech (v r. 1039). Při vyzdvižení Vojtěchových ostatků konalikníže a jeho vojsko pokání a družina se zavázal k dodržování křesťanských zásad, které stanovil kníže.

Přicházíme k prvním českým králům, jako byl Vratislav atd.

Docházíme do středověku, kdy se bohužel pro některé stalo křesťanství symbolem bohatství a násilí. Přicházejí křižácké výpravy. Nejznámější byly výpravy do Svaté země (viz film Království nebeské). Cílem těchto výprav bylo osvobodit svatá místa ve svaté zemi.

Společně putujeme do 13. stol. kdy v Čechách vládl král, vyšší šlechta a nižší šlechta.

V r. 1212 potvrdil římský král Fridrich II. Zlatou bulou sicilskou výsady českých králů. Zdůraznil čestný, nikoliv poddanský vztah Čech k říši. V tu dobu zde vládli Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II., až se dostáváme k Václavu III.,
kdy r. 1306 Přemyslovci vymřeli, tím končí vláda rodu, který zde vládl více než 400 let.

Dostáváme se k r.1310, kdy uzavřel sňatek Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna, dcera Václava II. a sestra Václava III. Nejstarší syn Jana Lucemburského Václav studoval ve Francii, kde  při biřmování přijal jméno Karel.Jsme konečně u zlaté doby naší země, kdy panoval veliký král Karel IV. Po smrti svého otce obnovuje rozvrácenou královskou moc. Za jeho vlády země prosperovala podnikáním, z Prahy vybudoval politické a kulturní centrum své říše. Král Karel IV. byl také velmi vzdělaný, hovořil česky, německy, francouzky, italsky a latinsky. Co vše Karel IV. vybudoval?

Založil universitu r. 1348; Vybudoval Nové Město pražské; Karlštejn; Vybudoval mnoho kostelů, začal s přestavbou chrámu svatého Víta…; Zhotovil svatováclavskou korunu; r. 1344 povýšil pražské biskupství na arcibiskupství. Prvním pražským arcibiskupem se stává Arnošt z Pardubic. Povoláva do české země mnoho učenců a umělců. Velice podporoval církev. (Může se říci, že to byl hlavní důvod pozdějších problémů na konci 14. a na začátku 15. stol.)

Jsme na konci naší exkurze o počátku křesťanských dějin. Máme být jako český národ na co hrdi. Řekli jsme si o pozitivních, ale také o negativních vlivech na naši zemi. Co pro české lidi v době od počátku 10. stol. až do 14. století znamenalo křesťanství? Pro některé možnost zbohatnout, pro jiné prokazovat lásku a milosrdenství druhým lidem, ale pro všechny jistě znamenalo křesťanství hledání pravdy…