27.6.1950 byla popravena paní Milada Horáková…Je to 65 let, kdy tato žena a spolu sní mnoho dalších lidí bylo ve lživých procesech odsouzeno k trestům smrti a nebo k vysokým trestům…

Kdo vlastně paní doktorka Milada Horáková byla?

Milada Horáková (roz.Králová) se narodila 25.prosince 1901 v Praze na Vinohradech jako druhé dítě manželům Královým . Rodiče své děti vychovávaly ve vlasteneckém a křesťanském duchu… Milada začala studovat dívčí reálné gymnázium, zúčastnila se nepovoleného protiválečného průvodu a na základě udání byla ze školy vyloučena. Středoškolská studia tak dokončila na dívčím lyceu ve Slezské, kde v roce 1921 úspěšně odmaturovala.

Mladá Milada Horáková byla pohlcena atmosférou samostatné republiky a silně prožívala potřebu pomáhat českému lidu poznamenaným válkou a jinak potřebným, proto se rozhodla vstoupit do Čs. červeného kříže a tak pomáhat.

Pro další studia se rozhodla pro právnickou fakultu na Karlově univerzitě, která úspěšně zakončila 1926. Po studiích se provdává za svou velkou lásku pana Horáka z této láska se později na rodila dcera Jana.

První zaměstnání nalezla mladá právnička na Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy, který v té době vedl Dr. Petr Zenkl. Setkání s touto osobností české demokratické politiky předznamenalo další směřování Milady Horákové. Milada Horáková byla velice aktivní žena nejen v právnické praxi, ale také v politice.

Poslední velkou demonstrací českého odhodlání bránit demokratickou republiku před mnichovským diktátem se stal X. všesokolský slet v létě roku 1938, na jehož přípravách se Milada Horáková významně podílela. Tato statečná žena, tak jako plno dalších těžko přijímali to co následovalo. Později se Milada Horáková stala členkou ústředí skupiny: Věrni zůstaneme. Dne 2. července 1940 byla společně s manželem zatčena a téměř celé následující dva roky protrpěla ve vyšetřovací vazbě gestapa, střídavě na Pankráci a na Karlově náměstí v Praze, kde ji podrobili tvrdým výslechům. Další dva roky strávila v Malé pevnosti v Terezíně, kde byl vězněn i její manžel. Přestože se nemohli setkat, věděli o sobě a to je posilovalo. Období od 22. června 1944 prožila v soudní vazbě německého lidového soudu ve věznicích v Lipsku a v Drážďanech a souzena byla 23. října 1944. Verdikt zněl osm let káznice (původní jí byl navržen trest smrti). K výkonu trestu nastoupila ve věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, kde ji osvobodila americká armáda. Do vlasti se vrátila 20. května 1945.

Po setkaní s manželem si slíbili, že se budou výhradně věnovat jen rodině, ale povalečné události jí to nedopřály. je aktivní v národně socialistické straně a později je zvolena jako poslankyně do Prozatímního národního shromáždění . Její aktivit bylo mnoho ale ty zde bohužel nemám čas vyjmenovávat…

Milada Horáková zastávala názor, že by Československo nemělo být izolováno od světě, což na tehdejší dobu bylo hodně odvážné. Přichází rok 1948 a komunistický puč a plno přátel paní Horákové opouští vlast. Paní Horáková se dostává do hledáčku statní policie (STB) a později 27. září 1949 byla zatčena a její výslech byl veden všemi směry.

Proces s Miladou Horákovou a spol. začal před státním soudem 31. května 1950. Již první den vypovídala Milada Horáková. Výpovědi ostatních obžalovaných a svědků pokračovaly osm dnů a provázela je organizovaná davová hysterie volající po maximálních trestech. Nakonec byly vyneseny čtyři rozsudky smrt mezi nimi byla i paní Milada Horáková a mnoho vysokých trestů.

Odvolání odsouzených a žádosti o prezidentskou milost (Milada Horáková se této možnosti vzdala, žádost podali její otec a sestra) představovaly pro režim pouhou zdržovací formalitu. Pouze u Milady Horákové, na jejíž rozsudek reagovaly žádostmi o milost významné světové osobnosti, K. Gottwald zaváhal, ale nakonec ji neudělil. Dostala jen povolení rozloučit se svými nejbližšími: s dcerou Janou, sestrou Věrou a sestřiným manželem.

Na závěr mi dovolte abych zde odcitoval co paní Milada Horáková napsala své dceří, když věděla, že bude popravená. Myslím, že to vypovídá za vše:
„…Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: do tohohle mi nic není. Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám – v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. Ta povinnost je v prvé řadě v tom nebýt a nečinit se výlučným, tedy splynout s potřebami a cílem ostatních.…“

 

Proč jsem o této ženě psal? Neboť si myslím, že na udalosti 50 a 60 let by se zapomínat nemělo a kromně Mialdy Horákové je plno statečných lidí, kteří trpěli pro své přesvědčení, pro svou vírů a pro svou lásku k naší zemy… Odpustit ano, ale zapomenout ne….

 

Čerpáno z webové stránky ústavu pro studium totalitních režimů

obrázky převzaty z prohlížeče google